10:Bůh stvořil tři světla...

27. července 2013 v 8:26 | Dixion |  I wish


Nastoupil na přední sedadlo do otcova stříbrného mercedesu a zodpovědně se připoutal pásem, v jedné ruce stále dřímajíc mobil. Čekal na první esemesku.

"Můžeš mě poslouchat aspoň chvíli, bože?" Zaklel vedle něj hlubokým hlasem Bobby, když taky nastupoval do auta.

"Hm?" Měl důležitější věci na práci, než se bavit s tátou, například bedlivě sledovat display telefonu.

"Co to s tebou je, Ni?" Starost o něj neměla jen maminka. Vlastně se choval opravdu divně; nevnímal, nejedl s nimi u stolu, komunikoval, jen když musel a to otci připadalo zvláštní nejvíc. Dřív si povídali o všem. Niall už nereagoval ani na Gregovy otázky, když k nim přišel na návštěvu s Denise, prostě nic.

"Nic," zamručel táhle chabou odpověď. Jeho odpovědi poslední dobou zněly na chlup stejně…

Bobby nastartoval a vyjel třicítkou po silnici. "Po škole máš hudebku… tak já tě vyzvednu v půl čtvrté před školou?" Nadhodil, doufaje, že se s ním Niall bude bavit konečně normálně.

Jenže tomu zrovna přišla ta zpráva, na kterou čekal.

"Máš doufám kredit? O tom jsme se nebavili, sakra. Ale jestli mi neodepíšeš, asi se ukoušu nudou… a vztekem! Ni, jsem zoufalý už teď, jenom když si představím, že mi neodepíšeš, odepiš, ano? Odepiš!" První zpráva na mobil a on to takhle zmastí - Niall čekal něco romantického, nebo nějakou kousavou perverzní poznámku. A tahle zpráva ho spíš rozesmála. Nevěděl, jestli to Louis myslí vážně; to že je takhle moc hysterický; nebo si jen dělá legraci. Ani usměvavý, nebo jakýkoli jiný, smajlík mu nepřišel.

"Mluvim na tebe! Do háje, začni se chovat normálně, nebo budu nepříjemný!" Tátovo výhružky mu přišly vždycky spíš jako pokus o vtip.

"Sorry, no." Bobby svraštil obočí - takhle jejich Niall nikdy nemluvil. "Já na hudebku nejdu, tati, budu cvičit doma," pověděl nezaujatě.

"Jak to, že nejdeš?" Chystal se odpovědět, ale musel nejdřív odepsat Louisovi.

"Mám kredit, ty hysterko. Čekal jsem, že mi minimálně pošleš milostnou básničku," naťukal na klávesnici do svého blackberry a připsal široký úsměv, pak esemesku poslal. "Hm, učitel to minule říkal, že nemam chodit," zalhal,"dal mi domů nějaký písničky, který si mam cvičit."

"Jo tak…" Dál už se raději na nic neptal, nebo by se rozčílil nad jeho nezájmem. Neměl důvod svému synovi nevěřit, byl vždycky tak vzorný…

S polibkem na konci přišla další zpráva: "Bůh stvořil tři světla. Jedno svítí ve dne, druhé v noci, ale to třetí, nejkrásnější, vložil do tvých očí." V oblasti ledvin ho až nepříjemně píchlo a pak z toho samého místa vyletělo hejno motýlů do celého jeho těla. Blaženě se usmál a očička mu svítila ještě více, než obvykle.

Louis se výběrem trefil, o tom žádná.

"A to jsi vyhrabal tak na rychlo kde, pane básníku?" Nechtěl na sobě dát znát tu slabost, stud a štěstí.

"To jsem si náhodou přečetl v novinách nějakého člověka, který vedle mě sedí v tramvaji. Ale to neznamená, že to nemyslím vážně, naopak, mluví mi to z duše."

Ve stejnou chvíli, kdy blonďatý chlapec vystoupil z auta před školou, i Louis vystoupil z tramvaje. Nebo spíš vyběhl - bál se, že zmešká začátek hodiny a to si dovolit nesměl. Když už se špatně učil, musel být na každé hodině a hlavně včas.

Ovšem SMS zpráva, která nemohla být od nikoho jiného, než od Nialla, jej donutila zastavit na schodišti do učebny a vytáhnout z kapsy svůj Samsung.

"Jojo, to ti tak věřím," za první větou stál jazyk vyplazující obličej. "To máš určitě uložený jako šablonu v mobilu a posíláš to každýmu druhýmu." Přemýšlel, zda se ho snaží jen vyprovokovat, anebo to myslí vážně. Rozběhnul se dál po schodech a jen tak tak stihnul vejít do místnosti dřív, než jeho vyučující. Vyběhnul schůdky uprostřed přednáškového sálu a posadil se tak nějak do prostřední řady lavic po jeho pravé ruce. Šoupnul se za partičku hippie dívek, za kterou jej profesorka neměla šanci vidět. Zajel ještě pro jistotu až po ramena pod stůl a konečně odepsal:

"To si o mně myslíš?" Pokusil se zahrát ublíženého, nebo naštvaného - nevěděl, jak to Niall vezme, stejně jako sám nevěděl, jak jeho poslední zprávu bere on. Z batohu vytahnul blok s řádkovaným papírem a pouzdro s drahým perem, které mu věnoval nevlastní otec. Jindy psal do notebooku, jenže ten jeho se rozbil. Ale doma už na něj čeká nový, našetřil si na něj z výplat za celý rok. Za tři dny by už měl jet zase domů, zase by měl pracovat dva týdny v knihovně…

"Ne, nemyslím!" Nejspíš to pochopil tak, že je Louis naštvaný. "Udělal si mi radost, obrovskou radost, fakt… vlastně se kvůli tomu nemůžu vůbec soustředit. Absolutně na nic, nemůžu mluvit, nemůžu dávat pozor, poslouchat výuku, zapisovat si poznámky, nemůžu se dívat jinam, než na obrazovku mobilu… nikdy se mi nic takového ještě nedělo." Ve spáncích mu zadunělo a ve slabinách zabrnělo.
Možná to cítí stejně.

"Mě taky ne… přemýšlel jsem a chci jen, abys věděl," zasekl se, nevěděl, je vhodné to naspat přes esemesku… jenže on už to řekl i nahlas, takže to zbabělé není,"že to co jsem ti řekl, jsem myslel vážně." Za zprávu připsal srdíčko a s hřejivým pocitem u srdce mu ji poslal.

"Můžete mi odpovědět, na co jsem se ptala?" Ozvalo se najednou a on intuitivně zpozorněl a narovnal se. A opravdu - starší dáma mluvila na něj. "Pan Tomlinson, že?" Zaraženě přikývl. Učitelka zasedla za svůj masivní stůl a listovala nějakou knihou. "Tohle je za posledních pět hodin po třetí," neodtrhla pohled od knihy, aby se podívala na jeho omluvný výraz; tahle žena neměla strpení s nikým. "Po hodině za mnou můžete přijít, pokud nepřijdete, vaše mínus." Nevzmohl se na slovo, radši jen zajel zpátky půlkou těla do lavic. Nehodlal se sice vzdát dopisování s Niallem, ale rozhodl se pozměnit svou taktiku přístupu k učení - soustředil se na oboje.

Niall, který seděl někde stovky kilometrů daleko, ve škole v Mullingaru, v poslední lavici učebny chemie, rozjímal nad nepřímým vyznáním, které mu přišlo. Myslel to vážně. Nevěděl, co odepsat, proto se rozhodnul přesunout téma o kousíček dál.

"Přál bych si, abys bydlel blíž. Nejlíp tady, u mě, v Mullingaru…" zasněně položil hlavu na lavici a zahleděl se z okna.

Seděl sám, a tak se řádně roztahoval - paže rozplácnuté po celé ploše plastové desky lavice a učení rozházené okolo nich a jeho hlavy. Mobil v ruce mu zase zavibroval.


"V Mullingaru? BYDLÍŠ AŽ V MULLINGARU? Doufal jsem, že třeba… když už v Irsku… tak v Mideltonu nebo Waterfordu… někde blíž, co nejblíž ke mně…" svěšené koutky smajlíku za zprávou se ve skutečnosti hloubkou ani nepřibližovaly těm Louisovo. Oba chlapci si povzdechli a tvář frustrovaně schovali do dlaní.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama