11:Chceš, abych toho nechal?

27. července 2013 v 8:31 | Dixion |  I wish


Třísknul dveřmi od skříňky a nezpozorován žádným kantorem vyběhl ven ze školy; pro jistotu zadním vchodem. Škola byla poloprázdná, zůstali v ní akorát děti a studenti, kteří měli odpoledne nějaký kroužek, nebo trénink. A Niall nesměl být viděn, jak utíká před kroužkem hudebky. Kytara ho bavila, to jo, hrozně moc jej bavilo zpívat, miloval hudbu, ale ne ve sboru. Tam jeho talent zanikal mezi ostatními, přitom byl lepší, líp zpíval a krásně hrál.

Poklusem doběhl k autobusové zastávce a netrpělivě sledoval hodiny na kostelní věži v prostředku města. Když odbila druhá hodina odpolední, k zastávce přijela městská. Nastoupil, kartu přiložil ke strojku, který mu vyplivnul jízdenku. Ačkoli byl autobus poloprázdný, nesednul si na žádné z volných míst, měl jet jen chviličku.

Vystoupil na zastávce na konci jeho ulice a přes odpor k sportu se rozběhl. Sprintem byl u jejich domu asi do čtyřiceti sekund, ale čas, který nahnal během, mu sebralo zase něco jiného - mylně se domníval, že doma někdo bude, a tak se zdržel hledáním klíčů v tašce a následným odmykání dveří.
Nespěchal by tolik, kdyby nevěděl, že Louis už by měl taky dorazit domů.

Ten právě, když se Niall dral k notebooku, který si nejspíš přivlastnil, házel nákup na kuchyňskou linku. Doběhl zmačknout tlačítko na zapnutí počítače, vyndavše z kapes na stolek telefon, cigarety se zapalovačem schovaným uvnitř krabičky a peněženku. Vrátil se k papírové tašce, aby jídlo vyskládal do polic a do lednice a ještě, než se šel usadit k počítači, si s sebou vzal balík toustového chleba, nůž a sklenici burákového másla.

Ač si myslel, že by burákové máslo moc jíst neměl, ještě ke všemu když v poslední době vůbec necvičí, nikdy si jí neodpustil. Žádné jídlo si nikdy vlastně neodepřel, i když si často říkával a myslel si, že je tlustý. Nebyl ani plnoštíhlý, natož tlustý… měl trošku nižší, vzorovou ideální mužskou postavu - akorát svalnatý, akorát krásně tvarovaný zadek, akorát široká ramena, pas, boky.

Posadil se tedy do křesla, jídlo pokládajíc na stůl, vedle popelníku.

V jeho zorném poli bylo jen okýnko Skypu a motající se šipka při přihlašování. Ještě zapnul repráky a hned uslyšel cinknutí zprávy. Bohužel zjistil, že mu program hlásí zprávu ze včerejška a Niall je ještě offline. Pohled mu padnul na krabičku morrisovek… ten den ještě cigaretu neměl, a tak sám sobě spokojeně jednu dovolil. Jeho prsty automaticky vytáhnuly zapalovač s cigaretou najednou. Vložil si ji mezi rty a už se připravoval užít si ten zvuk škrtání zapalovače, když se ozval příchozí hovor. Šťastně kliknul na přijetí a vyndavše cigaretu z pusy si ji přidržel mezi prsty u brady.

Očička se mu rozzářila hned, jak uviděl Niallův úsměv. Doslova jen jeho úsměv - kdovíproč měl kameru na vzdálenost asi palce blízko u rtů.

"Hm, tady má někdo krásný úsměv," nedopustil si poznámku. Blonďáček si notebook na klíně urovnal a konečně šel vidět celý. "A oči," zavrněl,"a vlasy," zapředl.

"A ticho," uzemnil ho se stydlivým úsměvem Niall a zavrtěl se v zeleném válícím pytli, který měl v rohu pokoje.

"Neříkej mi pořád, když ti lichotím, že mam být zticha! Líbíš se mi, budu ti to říkat pořád, mam potřebu ti to říkat. Kdybych ti to neřekl, měl bych výčitky svědomí!" Zakňíkal roztomile, ale Niall si všimnul přísného výrazu v jeho tváři.

"Dobře, promiň," pípl nesměle v odpovědi a zvedl se z pytle, protože mu bylo nepohodlně. Laptop postavil na stůl, před klávesnici svého počítače a poodstoupil od něj asi na tři kroky. Svléknul si hnědou mikinu a poupravil šedé teplákové kraťasy. Louis si mimoděčně připlácnul své vzrušující se mužství zpátky na své místo, když uviděl Niallův svalnatý, roztomile chlupatý pupík - táhla se pod ním jemná, špatně viditelná cestička až pod gumu kraťasů. A pak taky když se otočil na bok a on uviděl prvně pořádně jeho kulaťoučký, drobný zadek.
Byl asi vážně sexuálně frustrovaný, ale pohledu na Nialla by se podle jeho slov, kterými se uklidňoval, neubránil nikdo.
Celé to Niallovo představení - Niall sám měl jen za to, že si svléká mikinu, ne že Louisovi udělal vlhko pod spodním prádlem; to by ho ani ve snu nenapadlo - trvalo asi deset sekund. Pak notebook srovnal a posadil se ke stolu. Klávesnici odšoupnul za monitor, aby mu nepřekážela, a lokty se pohodlně opřel vedle. "Hele, a to ti nevadí být pak v zakouřené místnosti?" Scestně se nevinně zeptal.

"Promiň, cože?" Odlepil pohled od Nialla a konečně si uvědomil, že měl původně v plánu si zapálit. "Jo tak. Ani ne… hm, už jsem si asi zvyknul?" Nevěděl, co by na jeho otázku měl odpovědět, aby ho upokojil.

"Jasně, mě do toho stejně nic není," rozverně se usmál a podepřel si hlavu spletenými prsty. A Louis už zase nevěděl, co na to říct. Na jednu stranu mu do toho vážně nic nebylo, ale… možná by se taky posunuli o kousek dál, kdyby ho ujistil v tom, že s tím přestane.

"Chceš, abych toho nechal?" Zeptal se nejistě. Rozbalil balík toustů a patku si hned, aniž by si ji namazal, strčil do pusy.

Dětsky ji ukusoval a žmoulal, zatímco Niall na druhé straně se nejistě vrtěl v točící židli s opěrátky a přemýšlel, co by měl odpovědět, aby to nevyznělo špatně.

"No, i když je to zatraceně sexy a pohled na tebe při tom se mi do paměti vryl nejspíš nadosmrti… agh, jen když si na to vzpomenu, staví se mi chlupy na rukou… ale jsi moc krásný na to, aby ti to zničilo zdraví a pleť a víš, že už pak nebudeš mít ani takhle nádherně zdravé lesklé vlasy? A taky budeš mít žlutý nehty, to přece nechceš!" Trošku se mu to vymykalo z rukou, ale včas si to uvědomil a jeho hlas už nebyl tak zbytečně vysoký. "A taky jsi na to moc milý a, napříč tomu rebelskýmu vzhledu, nevinný," roztomile se uculil,"ale jak říkám, nic mi do toho není." Zašklebil se, jako by na chvíli Louisovým chováním pohrdal - ale tak to jen vypadalo, doopravdy se zašklebil tomu, že to možná neměl říkat.

Chvíli bylo ticho, Niall se stále díval do klávesnice maminčina laptopu a nohou si poťukával o zem.

"Máš pravdu… teda, ne v tom, že jsem krásný a milý a nevinný… ale máš pravdu. Omezím to." Přestože si doposud myslel, že to omezuje dost.

"Dobře," konečně se napřímo zadíval do jeho tváře. "A za tím, že jsi krásný a milý a nevinný si stojím. A neodpírej mi to, když já taky nesmím," přísně zvedl ukazováček a s hlavou nakloněnou na levou stranu a vyšpulenými rty znale zakýval. "A ještě dodám, že máš ty nejkrásnější rty na světě."

Louisovy nejkrásnější rty na světě se zvlnily do pobaveného úsměvu - Niall byl vážně něco extra. Jako už několikrát za tu dobu, co ho poprvé spatřil, jej podivně, bolavě píchlo u srdíčka a jeho dokonale tvarované obočí se zvrtělo skoro do opačného tvaru. "Co je, Loui?" Zvědavě vykulil oči do čočky kamery a rozkošně zatřepotal víčky.

"Je mi najednou zase nějak smutno…" přiznal. Niall se soucitně usmál, jemu bylo smutno do té doby, než poznal jeho.

"Jsem… jsem hrozně sám. Na všechno a všude," smířlivě vydechl - tak hlasitě, že se to přeneslo až k blonďákovi.

"Povídej, pust to ze sebe." Kdyby byl teď u něj, určitě by ho pohladil při nejmenším po hřbetu ruky. Teď se alespoň povzbudivě usmál.

"No… myslel jsem, že když budu mít svoje bydlení, bude mi líp. Jenže… tak nějak mi nedošlo, že tady budu pořád sám. Ze začátku mi to samozřejmě vyhovovalo, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Jenže pak mi došlo, že nejsem ten typ, co by se nějak vyžíval v pití alkoholu, nebo v drogách, v paření až do rána… jsem spíš rodinný typ. Stačil by mi u sebe jeden člověk, nebo tvor," zasmál se suše,"prostě něco, s čím bych se mohl mazlit." Na chvilku se pozastavil v řeči a pomyslel si, jestli to nevyznělo trapně. Ovšem Niall se na něj díval chápavě a jeho oči říkaly, že to má úplně stejně.

"Pokračuj," kývnul.

"Měl jsem dvě známosti. První byla dívka a byl to vlastně dost vážný vztah a klapalo nám to, jenže pak jsem si uvědomil, že něco ve mně už dlouho vře a nakonec mi došlo, že se na ulici otáčím za pěknými chlapy a ne za holkami. No a po tom cirka ročním vztahu jsem si našel kluka. Byl pěkný, hodný, všechno. Jenže on byl zase ten typ, co nevydrží dlouho sedět a pořád by něco podnikal. A to mi nevyhovovalo - chápej, byl pořád pryč. Tak nějak ke mně chodil míň a míň, až nakonec jednou nepřišel vůbec. A kupodivu jsem ho ani nepostrádal. A zase když jedu domů jsem neustále v práci a… zkrátka jsem pořád sám. Už rok a půl v tomhle bytě nebyl jiný člověk, kromě mě a pošťačky, která asi jednou překročila práh dveří, a to bylo nechtěně." Politováníhodné. "A když konečně poznám někoho, s kým si rozumím a má všechno, co jsem hledal a ještě ke všemu mám pocit, že do toho padám… tak bydlí stovky kilometrů daleko." První slzička se přehoupla přes spodní víčko a rychle se sklouzla po jeho tváři až ke koutku úst.

Niall rád naslouchal, ale nevěděl, co na takové věci odpovědět. Ještě ke všemu, když si uvědomil, že on je na tom na chlup stejně a taky nemá daleko k pláči. Nedokázal utěšit slovy. Rád by objetím, jenže…


"Já-ah… Netušil jsem… Mrzí mě to, vím přesně, jak se cítíš. Rád bych s tím něco udělal, ale…" rezignovaně zafuněl a skousnul si zevnitř tvář. "Vlastně by ti mohlo něco zvednout náladu, jen nevím, jestli to zvládnu, když se mi chvěje a hlas a klepou prsty."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 14. srpna 2016 v 0:30 | Reagovat

Ni mu chce zahrát a zaspívát. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama