12:Smrtelně vážně.

27. července 2013 v 8:33 | Dixion |  I wish


Otřel si poslední zbytečky slz z tváří a netrpělivě si poklepával prsty o desku stolu, zatímco pozorně sledoval Niallovu
židli, z které před malou chvíli někam zmizel. Uslyšel slabou ránu a pak nějaké šramocení.

"Tak, už." Dohlížel, jak Niall dosedává a na klín si pokládá světle béžovou akustickou kytaru. Užasle vydechl, když mu došlo, co pro něj nachystal. "Jen… kdybych to zkazil…"

"Nezkazíš to, jsi úžasný. Jen už hraj, prosím," usmál se povzbudivě a v jeho očích tančily zvědavé šťastné jiskřičky.

Blonďáček pevně uchopil mezi prsty trsátko, aby mu nevypadlo a poprvé zlehka přejel po strunách. Přiložil prsty ke krku, na struny, a soustředěně začal hrát tichoučkou melodii. Když byl ujištěn, že kytara není rozladěná, nahlas vyhrál pár akordů. Už jen ty vypoulily Louisovy oči z důlků; tak jemné a profesionální a přírodní a přirozené. Z jeho úst se najednou začaly valit sloky zamilované písničky, podané jeho nádherně heboučkým, měkkým, sametově zvonivým hlasem. Louisovo srdíčko bušilo jako na poplach - ještě víc při představě, že pocity, které zpívá v písničce, by mohl někdy cítit i k němu. Zpíval o svých myšlenkách, když někoho poprvé uviděl, o jeho cestě, kterou musel razit, aby se k osobě dostal, o jejich prvním polibku a dotycích a pak… se všechno změnilo ve zlatý kouzelný mizející prášek; písnička skončila stejně nádherně, jako začala.

"No, bývá to lepší," sklesle pověděl, když Louis po jeho dohrání nic neřekl.

"Lepší? Sakra, jak to může být ještě lepší?" Chytil se automaticky chlapec a rovnou zvolil upřímnou cestu bez jakýchkoli ostychů a stydlivosti. "Je to neuvěřitelný, nemůžu… z toho pořádně ani mluvit, dýchat, nic… Máš tak obrovský talent, páni. Miluju to, prosím, zazpívej mi ještě, tak… tak výjimečný hlas jsem ještě nikdy neslyšel. To si složil sám, tu písničku?" Na konci položil řečnickou otázku, věděl, že je to Niallova písnička, zpíval tam o sobě a mimo to tu píseň nikde v životě neslyšel. Prostě to šlo poznat, i když netušil, jak moc citlivý a poetický Niall je. Obdivně zavrtěl hlavou, oči vypoulel a našpulil rty. Niall se musel zasmát nad tím, jak roztomilé a přirozené bylo jeho chování. Neustále se nějak ksichtil a dělal srandovní obličeje.

Začal se znovu opírat o krk kytary. Soustředěně nakrabatil čelo a zavřel oči. Jeho prsty klouzaly po pražcích úplně samovolně, automaticky samy nacházely akordy, pro něj tak známé, písničky. Stejně jako jeho jazyk a rty. Z hrdla se mu začala sypat další a další slova a jeho hlas přes Skype naštěstí nezněl vůbec zkresleně. Hnědovlasý chlapec se musel držet za břicho, jak nepříjemně ho v něm šimralo, a v duchu děkoval bohu, ačkoliv byl odmala vychováván jako ateista, že může něco takového slyšet právě on a právě od něj. Najednou Niall začal zpívat o něčem…

… o nich.

Se zavřenýma očima se snažil své myšlenky vložit do té písničky. Šlo mu to samo od sebe. Zpíval o tom, jak si rozumí, jak je Louis krásný, o jeho očích a rtech a zmínil i první pohled na jeho zadek. O tom, jak mu pověděl, že se zamiloval, jaké po tom měl pocity a automaticky dodal, že on to má stejné. Zpíval o tom, jak jsou od sebe daleko a že by si ho přál mít u sebe, že by si přál se jej dotýkat a rozvášnil se až natolik, že by jej chtěl líbat a taky že by chtěl, aby jednou vzplynuli v jedno tělo. Vlastně si akorát nahlas přiznal, že to všechno je mnohem silnější a intenzivnější, než si myslel.

A Louis jen zíral. Dojatě si mával rukou před obličejem, aby zahnal další pláč, a zhluboka se nadechoval. Moc silný zážitek.

Niall dohrál a otevřel oči. V monitoru uviděl jen šmouhu, která ve vteřině zmizela a pak prázdné křeslo. I černá postel s bělostně povlečenými peřinami za křeslem byla prázdná, pokoj prázdný. Nenapadlo ho nic jiného, než že ho vyděsil.

"Louisi?" Zeptal se po chvíli. Celou dobu šlo slyšet jen potahování, ale nikoho neviděl. Smutně ohrnul dolní ret a stáhl bradu. Po tváři se mu sklouzla první slza. Rozklepaně si přitáhl kytaru blíž k sobě a začal cosi tence brnkat. Slzičky, které dopadaly na ozvučnici, šly slyšet víc, než samotné drnkání na kytaru. Z nervozity jej rozbolelo břicho a dělalo se mu mdlo. Byl bílý jako stěna a cítil se najednou tak slabě. Jeho ruce se třásly tak silně, že nástroj na klíně už nešel udržet. Vrtkavě jej tedy odešel položit do stojanu a s prázdným pohledem se posadil zpátky do točící židle.

Nebyl si přímo jistý, jak dlouho prázdně sledoval obrazovku, než se Louis vrátil, jemu se to zdálo jako hodiny, ve skutečnosti to bylo pár minut.

"Nialle?" Zašeptal Louis a již poněkolikáté se napil čisté vody ze skleničky, kterou si musel napustit. Bylo mu podobně zle, jako blondýnkovi. "To, co jsi mi zpíval, to jsi myslel vážně?" Pohlédl na chlapce, jenž se zdrceně choulil u stolu a neustále si otíral oči hřbetem dlaně.

"Smrtelně," uslyšel po chvilce ticha a pak krátké potáhnutí. "Smrtelně vážně."

"Bylo to moc krásné," uznal a smutně se usmál. "Vážně by ses mě chtěl dotýkat?" Na zádech se mu při té představě naježily chloupky. "Chtěl bys mě líbat?" Zavřel na vteřinku oči a viděl, jak jejich rty zapadají do sebe, jak se vpíjí a sají mezi sebou, a jak ho hladí po tváři a ve vlasech a chytá si mezi prostředníček a prsteníček jeho ouško. "Chtěl by ses semnou milovat?" Kňučivě potichu zasténal při představě, jak doléhá na jeho tělíčko a jak se mu kolem krku omotávají ty dvě svalnaté paže, jak jeho penis obklopuje teplo a Niallovy stěny se stahují, až ho to bolí. Jak se jejich zpocená torsa tisknou na sebe a do pupíku ho tlačí blondýnkovo naběhlé mužství. Jakoby slyšel jeho sténání, polohlasné prázdné výkřiky a tichoučké prosení o víc.


"…a - ano."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 3. listopadu 2013 v 22:33 | Reagovat

jeden z mých oblíbených dílů...bože.

2 Karin Karin | 14. srpna 2016 v 0:34 | Reagovat

Krásna kapitolka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama