13:A že se usmíval nádherně...

27. července 2013 v 8:36 | Dixion |  I wish


Nastalo ticho.

Louis zasněně pozoroval Niallovu tvář. Za tu dobu, co byli zticha, vyměnil nespočet obličejů. Roztomile nafukoval tváře, krčil nos, špulil rty, usmíval se nebo jezdil čelistí z leva doprava a obráceně. Ani jim nevadilo mlčet, stačilo jim, že se vidí, Louisovi stačilo vědomí, že blonďák dýchá a Niallovi naopak stačila k životu skutečnost, že se Louis usmívá.

A že se usmíval nádherně…

Vlastně se jim ani mluvit nechtělo. Trávili čas společně alespoň přes internet a to bylo to nejlepší, co zatím mohli.

Zatím…

Celý zbytek odpoledne probíhal ve stejném duchu. Nemluvili, občas napsali zprávu a jen se navzájem pozorovali. Louis neměl potřebu o tom, jak mu Niall odpověděl, mluvit… bral to jako lichotku, možná si i dál a víc představoval, jak se spolu milují, nebo líbají… nespočetněkrát si v hlavě přehrál scénu z letištní haly, jak mu Niall skáče okolo krku a on ho konečně poprvé může políbit. Komunikovali pomocí očí a úsměvů - nesmělých úsměvů, roztomilých a nevinných úsměvů a zamilovaných pohledů a občas i nějakými srandovními grimasami, vyplazovali na sebe jazyk nebo na oko svůdně vrtěli obočím. A na to pak následoval obří výbuch smíchu a pak Louisovo rozplývání se nad Niallovou roztomilostí. A pořád dokola.

Neomrzelo je to.

A Niall pak poprvé za celou dobu, co spolu začali skypovat, usnul při hovoru. Když se kolem jedné hodiny v noci přesunul na postel, lehl si na bříško a notebook si položil před sebe, po třech minutách usnul.

Louis jej při tom pozoroval - ačkoliv také usínal, hlasy v jeho hlavě mu to nedovolovaly. Říkaly: "Když to vydržíš, dostaneš odměnu…"

Tu skutečně dostal.

Pohled na spícího Nialla byl k nezaplacení. Byl tak krásný, vypadal jako spící kotě. Když se nevinně podrbal na bradě, nebo na nose, působil tak křehce a měkce… Louis ho v tu chvíli chtěl umačkat v objetí a ulíbat a uhladit, umazlit a zahrnout ho láskou.

A že doposud zahrnoval láskou pouze formou sexu…

Nakonec, když počtvrté spadl čelem na klávesnici, sebou taky kecnul do postele. Zahrabal se do slabé bílé peřiny a ve vteřině usnul.

Ráno vstal první Niall. S mokrým kolečkem na prostěradle pod svými ústy a bolestí v zádech od toho věčného sezení rychle kontroloval, jestli ho viděl Louis. Ovšem křeslo bylo prázdné, za ním viděl jen poodkryté tělíčko, které nehybně leželo a téměř splývalo s prostěradlem - stejně jako jeho oblečení na spaní i prostěradlo bylo černé.

Se šťastným úsměvem odťapkal ke komodě s oblečením. Převléknul se do šedomodrých džínů a černého trička s polodlouhým rukávem, na nohy si natáhnul bílé kotníčkové ponožky a odešel se nasnídat. Řekl si, že nechá Louise, aby vstal sám - zaprvé by musel křičet opravdu nahlas, aby ho vzbudil a to by ovšem znamenalo, že by pobouřil přinejmenším sousedy a zadruhé věděl, že si spánek zaslouží, oni oba si ho zasloužili. Seběhl schody a, chovaje se jako dříve, vkráčel do kuchyně. Do ruky vzal banán a, vesele si s ním pohazujíc, došel políbit maminku na tvář, dát jí dobré ráno. Legračně porozcuchal otci šedavé vlasy a hodil sebou na židli naproti němu. Rodiče jen vyjeveně zírali. Přesněji maminka zírala, táta přímo valil oči, ztrácejíc zájem o své noviny.

"Co je?" Prohodil pobaveně a začal si loupat banán na snídani. Snídal většinou střídmě.

"…nic," vzmohla se na odpověď matka a její tvář už zase zdobil upřímný úsměv. Bobby konečně odtrhnul pohled od Nialla a se zavrtěním hlavou se opět začetl do novin.

Když dojedl, zvednul se a odhopkal po schodech zpátky k sobě. Svalil se s hlasitým heknutím na postel a nadšeně se zadíval do monitoru. Na Louisově letišti už nikdo neležel, ale jinde po místnosti taky nikoho neviděl.

"Haló? Je tam někde ten krásný šarmantní Angličan?" Zahlásal jakoby nezaujatě, přesto to vyznělo legračně a Louis měl hned lepší pocit.

"Není," zašklebil se a, usrkávajíc ze šálku s kávou, dosedl do křesla.

"Ale je, vidím ho," naklonil hlavu do strany a zamilovaně se pousmál. Svůdně zamrkal, připomínaje panenku.

"Máš asi něco s očima," odporoval mu dál pobaveně. "S těma nádherně modrýma očima."

"To těžko, já mám zrak naprosto v pořádku. Na rozdíl od tebe!" Vypláznul jazyk, ale pak hned ta jeho drzost a smělost zmizela. Stydlivě sklopil zrak do klávesnice.

Louis se totiž začal převlékat.

"Ty toho naděláš," zasmál se mu a zvednul své, již napůl nahé, tělo od počítače. Z šuplíku skříně vedle futer od dveří koupelny vytáhnul spodní prádlo a ponožky a zalezl do koupelny. Shodil ze sebe ten zbytek, co na něm zůstal a hodil do pračky. Zdála se mu plná, a tak ji rovnou dal prát. Obléknul si černé boxerky a prohlédnul se v zrcadle. Nikdy ze svého zadku neměl dobrý pocit - přitom se po něm otáčely na ulici jak ženy, tak muži. Připadal mu ženský. Černé prádlo mu přišlo vždycky lepší, než světlé. Opticky vypadal hubenější, když byl v černém. Vyšel z koupelny ven a z opěradla kuchyňské židle sebral tmavomodrou košili s dlouhým rukávem. "Představ si, jak mi ráno pomáháš zapnout košili," pozapínal perleťově bílé knoflíčky,"vážeš kravatu," sebral hedvábnou modrou kravatu od značky Luigi Laurenzi a přehodil si ji kolem krku, začínajíc si ji zkušeně vázat,"líbáš mě při tom," prohodil mimoděčně a požitkářsky zavřel na chvíli oči,"ještě oblečený do pyžama a napůl klečíš v mojí posteli…" Hodil očkem po chlapci v monitoru, který si ohryzával dolní ret a něžně se usmíval. Měl zavřené oči a bradu podloženou roztomile malými pěstičkami. "Pak mě vyprovodíš ke dveřím," nasoukal se do černých džínů a zastrčil do nich košili,"popřeješ mi hodně štěstí ve škole, nebo v práci, co já vím… a ještě mě naposledy před mým odchodem políbíš. Hmm, umím si představit, jak sladce voníš…" Zastrkal si kapsy na kalhotách a zapnul černý pásek,"a já bych ti pověděl, že než se naděješ, budeš mě mít doma," protáhl své tělo, až mu v něm zakřupalo, a zasmál se,"a že až přijdu, tak si mě můžeš zase rozbalit. A pak…"

Posadil se do křesla, čistě a slušně oblečený, kvůli důležité schůzce s děkanem, a rozhihňal se. Niall byl úplně mimo, snad měl i pocit, že spí.

"A pak co?" Ozvalo se zvědavě, načež na něj vykoukly jeho pomněnky.


"A pak bychom si mohli hrát…" zašeptal.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 14. srpna 2016 v 13:15 | Reagovat

Ty jsou tak zlatý přála bych jím aby se už mohli setkat. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama