14:Čtrnáct nových zpráv.

27. července 2013 v 8:39 | Dixion |  I wish


"Musel jsem na chvíli za správcem tělocvičny, promiň," napsal otráveně, ale pak si vzpomněl, o čem se před tím bavili. Nemohl z něj dostat, co myslel tím "pak bychom si mohli hrát". Tedy, věděl to, ale chtěl to slyšet od něj, jak si to on představuje, jak by si podle něj… hráli. "Tak už mi to vysvětlíš?" Připsal a odeslal zprávu v poslední době jedinému používanému číslu.

"Už jsem ti říkal, že ne. Musím se soustředit, skoro propadám. Ni, nezlob, jestli začnu ve třídě nahlas sténat, vyrazí mě."

"Aha, Lou, a proč bys sténal, prosím tě?" Rozesmál se nahlas na celou tělocvičnu. Zapomněl si úbor, a tak necvičil. Jen seděl na dřevěné lavičce v rohu a psal a psal a psal.

"Napíšu ti po hodině, tohle se nedá…"

Smutně odhodil mobil vedle sebe a zády sebou praštil o dřevěné palubky, kterými byla tělocvična obložená.

"Horane, pojď posbírat míče, když nemáš nic jiného na práci," učitel došel až k němu, protože na jeho slova nijak nereagoval. Byl moc hluboce zamyšlený. "Neslyšels?" Syknul naštvaně a šťouchnul ho do ramene propiskou. Blonďák se ublíženě za rameno chytil a nenávistně se na učitele zašklebil.

"Jasně," pověděl a dal si záležet, aby v jeho hlase šlo slyšet, jak moc tím mužem pohrdá.

"Nech si ten tón pro rodiče!" Zaburácel za ním, Niall ho v duchu bolestivě a pomalu škrtil. Posbíral basketbalové míče do sítě a odnesl je do skladu sportovního náčiní.

"Mobil o hodině? Co tady dělá mobil?" Ozvalo se za ním, když míše rovnal ze sítě do police.

"Jen jsem si ho tam položil," odpověděl jasně.

"Co si máš co brát mobil do hodiny?" Jeho hlas byl hluboký a nepříjemně naléhavý.

"Vy si ho taky berete do hodiny." Ukázal na kapsu u jeho mikiny, šlo přes ni jasně vidět, co v ní má.

"O mě se nestarej!" Zahřměl,"nechám si ho u sebe. Zavolám vašim, ať si pro něj přijdou, stejně si s nima chci promluvit.
Dnes je to potřetí za týden, co nemáš úbor. A ještě jsi drzý."

Naprázdno otevřel ústa, tak rád mu chtěl říct, co si o něm myslí. Nakonec řekl jen: "Jsem plnoletý, dejte ho mě. Teď hned." Válku o svůj blackberry vedl hlavně kvůli esemeskováním s Louisem a taky proto, že na něm neměl nastavené ochranné heslo.

"To mě vůbec nezajímá. Do hodiny mobilní telefony nepatří, najdi si to ve školním řádu, do háje."

Rozhořčeně za sebou třísknul dveřmi a nechal ho tam ve tmě. Nevyrovnaně si začal prohrabovat vlasy a tahal za ně, až mu zůstávaly mezi prsty. Uchopil hliníkové tyče, které byli jakousi konstrukcí pro polici na míče, a v návalu zlosti je strhnul na zem. Všechny regály se sesunuly k zemi i s baskeťáky.

Louis si až v rekordním čase stíhal psát vše, co kantorka diktovala. Opravdu se soustředil pouze na hodinu, neměl čas si vzpomenout na Nialla.

Sobec.

"Pane Tomlinsone? Jak jste pokročil s tou esejí?" Zeptala se na konci přednášky žena, když procházel kolem její katedry, už zase neodtrhávajíc pohled od nějaké knihy.

Jeho ruka si našla prudce místo pod jeho ofinou; zapomněl na ni.

"EEHHh," zasmál se nervózně,"no hotová ještě není. Um," protáhl, nevěděl, jak pokračovat. Žena si jej poprvé přeměřila od hlavy až k patě, celého si jej podrobně prostudovala a zjistila, že vypadá docela sympaticky, že by na něj tak zlá být nemusela.

"Termín taky máte až za dva týdny. Jen se ptám, jak jste pokročil." Brýle s kulatými obroučkami si posunula na nose níž a pohlédla mu zpod nich do očí. "Jestli jste tedy nějak pokročil," zasmála se trpce.

"Samozřejmě." Ještě ani neudělal osnovu…

"A čím tedy práci zahájíte?" Vystřelila hned, jak se naskytla šance, když spatřila v jeho výraze zoufalství.

Místnost už se zcela vylidnila.

"EEHH," zasmál se znovu tak nepřirozeně,"úvodem…?" Nadhodil, v domnění, že trefil.

"Jistě. Pokoušejte mou trpělivost dlouho…" zasyčela nepříjemně.

"Ne, vážně," zmateně se ošil, začínaly se mu potit dlaně.

"Prosím vás, běžte."

S poděkováním, bůh ví za co, vyběhl na chodbu a ztrhaně vydechnul. Vytahnul z kapsy u džínů mobil a zkontroloval, zda už se po něm Niall neshání.

Bohužel.

Vyběhnul schody do osmého patra školy a zamířil, ještě než šel na důležitou schůzi s děkanem fakulty, na záchodky. Byl zpocený, proto vytáhl z kožené brašny, kterou si vzal pro to zvláštní setkání, voňavku od Dolce Gabanna a nastříkal toho na sebe co nejvíc. Pro jistotu telefon vypnul úplně a šel vyčkat před jeho kancelář.

Blonďák zatím seděl před kabinetem toho, podle něj zcvoklého, učitele tělesné výchovy a vyčkával, až jeho matka vyjde ven. Bubnoval si mezi rozkročenýma nohama o lavičku a nervózně do toho mlaskal.

Panty cvakly. "To je všechno, paní Horanová, vážně mne mrzí, že jsem vás musel zavolat. Ale myslím, že už jsme si to vyjasnili a vy mu domluvíte líp, nežli bych zvládnul já."

Na pěst.

"Ještě jednou díky, mrzí mě, jaké mezi sebou máte s Niallem neshody, doufám, že už toho nechá. Určitě si to s ním vyřeším," zasmála se přeslazeně,"o tom telefonu ho poučím především, nebojte. Dohlédnu, aby se to už neopakovalo.
Díky a nashledanou."

"Nashle."

Postavil se a otráveně se na matku otočil. Netvářila se tak přívětivě a starostlivě jako ráno a včera ráno… a předevčírem ráno.

"Nepotřebuju nic slyšet," usadila ho, než ze sebe stačil cokoliv vypustit. Rychlým krokem se rozešla z budovy ven.

"Ale mami! Všechno překroutí, je mi jasný, co ti nakecal!" Hájil se. Pro nic na světě se svého blackberry nevzdá.

"Víš, jak trapně mi bylo?" Rozkřikla se, když nasedli do auta.

Vypustil. Bla. Bla. Bla.

Louis druhý den ráno odjel vlakem do Doncasteru a za celou dobu mu nepřišla jediná zpráva. Zoufal. Vymýšlel tisíce teorií o tom, co se mohlo stát, některé ho vážně děsily. Na Skypu se Niall neobjevil ani ráno, ani večer předtím. Dokonce sledoval i chat, na kterém si psali na začátku.

Nic.

Samozřejmě, že mu telefon sebrali, jistěže mu zabavili notebook, ovšemže mu zakázali počítač. Jen učit, učit, pomáhat otci v servisu a učit a pomáhat. Od rána se nezastavil a to se schylovalo k deváté večer…

"Tati?" Zasípal unaveně a plácnul sebou o kapotu červeného starého džípu. "Můžu už jít domů?"

"Dej do támhle té police ty ředidla a pak můžeš." Jeho tón byl celý den naštvaný. Beze slov se sebral a udělal přesně to, co mu otec nařídil. Pak naštvaně vyběhnul ven ze servisní haly. Podnik byl postavený asi kilometr od jejich domu. Běžel, chtěl se co nejrychleji dostat k počítači, k čemukoliv. Chtěl se Louisovi omluvit, že se neozval, chtěl mu vše vysvětlit.

Proběhnul okolo hřiště vedle domu, kde už nikdo nebyl, přestože bylo ještě světlo. Byl rád, stejně většinou slýchal nějaké narážky ve smyslu, že je chcípák, když nic nehraje, když nesportuje. Ale naučil se to nevnímat, tyhle lidi k životu nepotřeboval.

Rozrazil vchodové dveře a vtrhnul do kuchyně.

"Jdi se umýt, bude večeře," pravila tiše maminka, otočená zády k němu.

"Nemam hlad," zavrčel a vyčkával, až mu vrátí jeho telefon.

"Tímhle si nepomůžeš, Nialle…" povzdechla si a obrátila se k němu. Její pevný výraz náhle zmizel, když uviděla svého syna naprosto strhaného a nešťastného. Dokonce si nebyla jistá, jestli nepláče.

"Prosím," zašeptal plačtivě. Bylo to pro něj důležitější, než jeho život samotný. Žena se zatvářila poraženecky a s hlasitým výdechem pokynula chlapci, aby si mobil vzal z poličky nad utěrkami. "Díky," popotáhnul s už o něco šťastnějším tónem v hlase.

Utíkal do pokoje, jak nejrychleji to šlo. Špinavý a načichlý od barev a laků sebou plácnul do bíle povlečené postele. Rozsvítil display - jeho baterie ještě nebyla vybitá, nejspíš proto, že telefon nikdo nepoužíval.
Zorničky se mu rozechvěly, prsty roztřásly a srdíčko bilo snad tisíckrát rychleji.


Čtrnáct nových zpráv.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama