19:Zaslouží si poznat lásku.

27. července 2013 v 9:05 | Dixion |  I wish


Moc složité na to, aby nad tím byl v téhle situaci schopen přemýšlet.

Otočil se, naštvaně skopl peřinu od nohou na zem a zhluboka se nadechnul. Stejně jako osmnáctkrát před tím. Pohlédl na display mobilu, jenž dřímal v rukách a nešťastně zatlačil obličej do polštáře.

Louis neodepisoval. Louis již pět hodin neodepisoval. Nemohl tušit, že vyčerpávajícím pláčem usnul. Myslel, a nebyl úplně vedle, že se stydí a je mu trapně a smutno a jistojistě pláče…

Věděl, co dokáže s člověkem udělat zoufalství. Sám jej právě v těchto chvílích zažíval.

Venku už dávno tma, světla v domech pozhasínaná, rodiče i sousedé dávno spící. Občas zaštěkal pes.

Vzpomněl si na svého pejska. Před měsíci o něj přišel, byl už moc starý. Do doby, než se seznámil S Louisem, přemýšlel o tom, že by si mohl pořídit dalšího psa. Byl pro něj mnohokrát nejlepším přítelem.

Byl pro něj vždy nejlepším přítelem.

Jmenoval se Sam. Černý jako uhel, hnědé laskavé důvěřivé oči a ocas neustále vzhůru, vrtíc a mlátíc s ním okolo. Byl si jistý, že je křížený s labradorem a nějakým bojovým plemenem; byl krásný, věrný a chránící. Jako každý pes miloval svého pána.

Niall se pousmál; jeho oči nikdy neztrácely jiskry lásky a hravosti. I v posledních chvílích, kdy s ním byl, byly jeho oči plné těchhle jiskřiček a stále byly plné energie.

Překulil se na posteli a nakonec se posadil. Promnul si uplakané oči a pohladil studenými bříšky prstů horké, narudlé a oteklé váčky pod očima. Jeho hrdlem se opět, ačkoli se tomu bránil, prohnal pláč. Složil obličej do dlaní a nechal to být.

Myslel, doufal, že to snad už skončí… za chvíli.
Cink.

Narovnal se.
Cink.

Vrhl se pod polštář, kde nejspíš telefon zapomněl, a roztřesenými prsty telefon odemknul. Otevřel zprávu:

"Můžu zavolat?"

Na nic nečekal, hned číslo vytočil. Louis to zvedl, ale ani jeden nic neříkal. Nikdo konverzaci nenačínal, ale oběma se udělalo líp hned, co si byli jistí alespoň tímhle slabým, tichým spojením.

Niall si povzdechl.

"N-," zbystřel, ale ze sluchátka se opět chvíli nic nezívalo,"Nialle…"

"Ano, méďo?" Vydechl šťastně. Byl myšlenkami napřed, přemýšlel, co odpoví na Louisovu otázku, ačkoli ještě vůbec nevěděl, na co se zeptá.

"Hrozně mě to mrzí," rozplakal se náhle. Žádná otázka. Hystericky do sluchátka brečel a Niall to s těžkým srdcem musel poslouchat a rychle vymýšlet něco, co by ho mohlo uklidnit. Celá jejich situace byla tak frustrující. A smutná. Hrozně moc smutná.

"Louisi," lehl do peřin a přikryl se. Hlavu položil na polštář, jeho myšlení tak dostalo jeden směr. "Medvídku, nic se nestalo."

"Je mi hrozně trapně," zašeptal Louis, chvíli se držel, pak se znovu rozvzlykal. Ustavičně si otíral oči papírovým kapesníkem a smrkal. Po levé ruce měl obal od nugátové bonboniéry, která měla původně přijít k sestřinu svátku co nevidět, po pravé ruce balík s kapesníky, popelník, cigarety a použité kapesníčky. Povlečení bylo ale stále ustlané.

"Ale to nemusí," pověděl chlapec na hovoru,"nic se nestalo, ano?" Bylo divné mít Nialla v pozici utěšovatele, ačkoli v tom byl dobrý, úžasný, on se hodil do pozice utěšovaného. Zvedl se z postele, nahý došel do kuchyně, aby si u dřezu opláchnul tvář. "Co děláš?" Ozvalo se po chvíli, kdy neodpovídal, kdy nic neříkal. Otřel si obličej paží a párkrát zamrkal. V celém bytě měl porozsvěceno, a tak se vydal zhasnout alespoň v předsíni.

"Chystám se zalehnout," povzdechnul si,"a ty?" Leknul se - tenhle dialog vypadal přesně jako ten zezačátku a tam se rozhodně vrátit nechtěl. Takhle to bylo krásné, takhle si už byl jistý, že je to oboustranné. Takhle měli už jen jeden problém.

Jeden obrovský, od kterého se… odvíjely další.

Při cestě se zachytil zdi, skrz ústa se drala další fáze pláče. Tentokrát ten zoufalý pláč, při kterém člověk propukne v hysterický smích.

"Louisi," hlesl po chvilce hlas v telefonu,"přestaň, prosím," Niallovi už docházela trpělivost,"strašně mě to bolí…" zašeptal, měl na krajíčku. Byli tak slabí, tak hrozně moc křehcí, stačilo strčit do jednoho z nich a celé by se to sesypalo jako zámek z písku, jako hrad z karet, jako - "Prosím." Chtěl být ten silný, alespoň teď. Ve sluchátku najednou bylo ticho,
Louis již nejspíš neplakal.

"Nialle?" Ozvalo se, v hlase zastřený stud.

"Hm," zamručel.

"Já za tebou přiletím," oznámil mu chlapec pevně, znělo to absurdně.

Pěstí uhodil do zdi.

"Jasně," zasyčel nasraně a zopakoval ránu do zdi. V ruce se mu začínala rozlévat příjemná bolest, uvolňující, horká a vstřícná bolest.

"Zabookoval jsem si letenku."

Vyletěl do sedu, malý moment se rozhlížel po setmělém pokoji, telefon v ruce drtil. "Bolí," vydechl, snažil se uklidnit,"mě," těžce polknul,"to," zašeptal. V puse měl jako na poušti, hlava třeštila, mozek jako by měl každou chvíli z hlavy vylétnout, jako by mu mělo explodovat srdce. Jediné příjemné na tom celém byla ta bolest. Ta příjemná, ubíjející, hořká bolest.

"Myslím to vážně," promluvil znovu chlapec.

Niall explodoval.

Hrdlem se mu protáhlo zavrčení, zoufale zakřičel. Po tváři se mu začínaly klouzat slzy, ale on cítil jen vztek. S šíleným vřískotem třísknul telefonem proti zdi. Největší silou, nejprudším švihem. Kolena se mu třásla, měl pocit, jako by jeho tělo úplně osláblo. Nemohl se hýbat, jeho ruce jen zůstaly křečovitě pevně svírat matraci pod ním. Měl chuť všechno rozkopat, ale nemohl se ani hnout.

První patro v domě, v anglickém městě Doncaster, už dávno pohasínalo. Ovšem ve druhém se ještě nepřestalo svítit, hodiny přitom hlásily čtvrtou hodinu ranní. Hnědovlasý mladík seděl v okně a kouřil. V pořadí už devatenáctou cigaretu.
Moc dobře věděl, na co si kupoval další krabičku…

Neměl dovolit. Nikdy tohle neměl dovolit. Vůbec do tohohle neměl spadnout. Neměl se rozcházet se svou první přítelkyní, všechno by bylo doteď v pohodě… až na něj, až na to, že by ho zevnitř ubíjelo to lhaní a přetvářka a… nevěděl, jestli udělal správně, když to řekl jí, když to řekl rodičům, sestrám, kdy si to přiznal on sám. Když se všichni dozvěděli, že je na kluky. Když vlezl na ten zpropadený internet, na tu zasranou hru a podělaný chat. Když se seznámil s tím zasr -

Vlepil si facku. Nikdy by o něm neměl mluvit takhle. Niall za nic nemůže, Niall je stejný chudák, jako on. Niall to má mnohem těžší než on. Niall si zaslouží spoustu lásky, lásky od něj, zaslouží si cítit psychicky i fyzicky lásku. Niall by měl být Louisem opečováván, protože je mladší a roztomilejší a jemnější a nevinnější a protože to Louis potřebuje dělat, potřebuje ho mít u sebe, stejně jako Niall potřebuje být v jeho náručí. Niall musí být šťastný, protože to si zaslouží každý člověk.

A Niall má krásné oči a rty a ruce a bříško a hlas… hlavně jeho nádherný hlas, vzpomněl si, jak mu zpíval. Husí kůže, zpocené dlaně.

Má krásnou osobnost, charakter, je milý a vtipný, je to Niall.


Zaslouží si poznat lásku.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama