2:Jako dítě vidící štěňátko...

27. července 2013 v 7:58 | Dixion |  I wish


Na dveře blondýnkova pokoje někdo zaklepal. Vypnul monitor počítače a skočil do postele. Ve chvíli, kdy přes sebe přehodil peřinu, se dveře otevřely. Blonďatá žena vešla potichu dovnitř a tiše došla k jeho lůžku. Zlehka se posadila ke kraji a položila dlaň na chlapcovo odkryté rameno. Niall k sobě pevně tiskl víčka, takže kdyby jej viděla zepředu, v obličeji, poznala by, že nespí. Nebyl moc dobrý lhář a už vůbec neměl ani nejmenší herecké schopnosti.

"Nialle," zašeptala opatrně. Kupodivu přesvědčivě zahrál probouzení; zamlaskal a pomaloučku se otočil na záda. "Vstávej, musíš se nachystat do školy." Žena na něm nic nepoznala, protože díky tomu, že celou noc nespal, vypadal pěkně ospale. Rozespale, nebo ospale… na pohled to většinou vypadá stejně.

"Vstávám," ujistil ji a posadil se. Matka jej nechala a odešla mu nejspíš připravit snídani. Shodil ze sebe peřinu a zasedl zpátky k počítači.

"Promiň, musel jsem na chvíli odejít," napsal. Nechtěl mu říkat, že ho přišla máma vzbudit, vždyť by vypadal jako malé dítě…

"V pohodě. Hm, jdu si připravit něco k snídani. Budeš tu tak za deset minut?"
Chlapec z Anglie trpělivě, ač nervózně, vyčkával na odpověď. Už párkrát se jim stalo, že odešli bez rozloučení, nebo se jeden z nich musel nečekaně odhlásit a oba je to pak mrzelo. Proč asi?

"Do školy jdu až za tři čtvrtě hodiny. Takže ano, budu tu." Ještě dodal mrkající obličej a on v klidu odešel do kuchyně. Do své vlastní; bydlel sám. Momentálně úplně sám - vlastnil malou garsonku po svém strýci, na kraji hlavního města. A když byl doma, bydlel taky sám. Skoro. Sice ve stejném domě jako jeho rodiče, ale měl vlastní patro a platil jim za nájem.
Napůl dálkově studoval na univerzitě v Londýně, jinak pracoval ve městě, kde bydlel, tedy v Doncasteru, v knihkupectví.
Do Londýna jezdil ob dva týdny taky na čtrnáct dní. A právě touhle dobou končil první týden studijní doby.

Došel si do lednice jen pro višňový jogurt. Zkontroloval datum spotřeby, a když se ujistil, že je jogurt v pořádku, z příborníku si vzal lžičku. Do podpaždí si zdatně zvládnul vzít ještě lahev s neperlivou hruškovou minerálkou a šel zpátky k počítači. Pustil věci do křesla, v kterém proseděl celou noc a poklusem se dopravil do koupelny. Močový měchýř mu skoro praskal; v noci vypil nejméně pět půllitrových plechovek nějakého energetického nápoje a dva čaje. Proto si samozřejmě došel na toaletu a pak až se pustil do nějakých úprav zevnějšku. Jen pročesal kratší vlasy; trčely mu trochu do všech stran, ale to byla jeho image. Zuby si vyčistil do dvou minut - nedbal na ně tolik od doby, co pokaždé spěchal ke klávesnici. Omyl obličej a svá zelenomodrá očka vlažnou vodou a svlékl si tričko. Nastříkal na sebe deodorant a krémem ještě rychle namazal své tváře.

Po cestě k počítači ze skříně vytáhl čisté spodní prádlo, černou košili s krátkým rukávem a černé kalhoty. Usadil se na krajíček křesla, aby nerozsedl jogurt, který si tam předtím odložil a oblečení si pohodil na klín. Netrpělivě zakvrdlal myší. Obrazovka se rozzářila a jemu už tam blikala zpráva od Nialla.

"Co takhle zůstat dnes doma? Já bych mohl… ale samozřejmě tě nechci nějak přemlouvat. Upřímně, stejně ve škole nedávám vůbec pozor. Kvůli komu asi?" Za zprávou na něj ještě vyplázl jazyk. Začínal si uvědomovat, že spolu flirtují. A docela dost. I přes noc spolu hodně flirtovali. Zprávy typu "strašně dobře se mi s tebou povídá," anebo "přál bych si mít tě u sebe a moct si s tebou povídat osobně," probíhali jejich konverzací po celou noc. A když se nad tím zamyslel, jsou to docela odvážná slova.

Takové fráze si začali psát někdy okolo třetí ráno, kdy už ze sebe ždímali poslední síly a přemáhali se, aby neusnuli. To se většinou prostě stává.

"A co, kdybych zmizel jen na hodinku a půl a ty by ses mezi tím trošku dospal. Jen bych si skočil na jednu důležitou přednášku a v jedenáct bych byl tady. Co říkáš?" Věděl, že s tím bude souhlasit. Věděl, že Niall chce trávit psaním si s ním co nejvíc času, stejně jako on. Poznal to z jejich zpráv, z toho, jak vášnivě spolu konverzují a mají se neustále o čem bavit. A napříč tomu o sobě skoro nic nevěděli. Divné.

"To by bylo super. Jdu se vymluvit, že mi není dobře."


Blonďatý mladík po chvíli rozmýšlení poslal kamarádovi ještě smajlíka s polibkem. Ačkoli hned, jak ho odeslal, začal toho litovat, Louisovi se ihned na tváři usadil mírný úsměv. Ba ne, vlastně se usmíval jako dítě vidící štěňátko…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. srpna 2016 v 23:43 | Reagovat

Jen aby chlapci neskolabovali z nedostatku spánku. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama