20:Já tě asi miluju...

27. července 2013 v 9:07 | Dixion |  I wish


Tušil, že ho naštval. Neměl mu to říkat. I když to udělal, letenku do Dublinu si zabookoval, odvahu na to, aby odletěl, neměl. Za to, že mu Niall nezvedal telefon, si mohl sám. Moc dobře to věděl. Tentokrát už ale nebyl tak vystrašený. Po tom, co si to v noci celé promýšlel a nad krabičkou cigaret v duchu polemizoval a přemýšlel nad vším, co se v poslední době v jeho životě událo, si byl jistý Niallovými city a taky tím, že chlapec jej kontaktuje. Sám jej kontaktuje, věděl to.
Taky si pomalu začal uvědomovat, že to začíná být nebezpečně vášnivé a romantické a že už to dávno není jen o zamilovanosti… bylo to o lásce, o vzájemné lásce.

Z parapetu poscvrkával vajgly, ačkoliv věděl, že je bude muset za světla ještě uklidit, aby mu rodiče nenadávali. Zavřel okno a s oklepáním odešel do kuchyně. Až teď mu došlo, že mu je zima. Pořád ještě byl nahý, ale hledat nějaké oblečení se mu nechtělo. A spát taky ne, už se rozednívalo. Rozvalil se na gauči a zapnul televizi.

Čekal až do poledne u laptopu, kdy se konečně Louis objeví na Skypu. A po osmihodinovém dřepění se skutečně dočkal. Prázdné zelené políčko se vyplnilo. "Tommo91 se právě přihlásil," oznámil počítač.

"Louisi?" Nabouchal hned do klávesnice.

"Ahoj, broučku." Za zprávou byl usměvavý obličej.

"Ahoj," napsal a ještě, než zprávu odeslal, se kousl do rtu. Nevěděl, jestli se to hodí, po tom nočním telefonátu.

Nakonec smajlíka s polibkem nepřidal. Nepřipsal vůbec žádný smajlík. Ani Louis pak ne.

"Jak ses vyspal?"

Pohrdavě se zasmál, nechtěl uvěřit, že ho Louis zná tak málo, aby mu nedošlo, že po něčem takovém nespal, a když už, jak se na to mohl zeptat?

"Nespal jsem," tentokrát obličej přidal, aby Louisovi určitě došlo, že seje na něj naštvaný,"proč asi, že?"

Mladík chvíli psal, pak mazal, pak zase psal, chvíli vůbec neodepisoval… šlo vidět, šlo to moc dobře poznat, že to prožívá úplně stejně, jako Niall. Nakonec přišlo jen prosté promiň.

Promnul si spánky. "Miluju tě," šeptal bez přestávky, stále dokolečka. Jakoby v tom hledal špetku lži, nepravdy. Ani netušil, že by to někdy někomu mohl říct, nedoufal v to, že by se na světě našel člověk, který se k němu hodí a který se do něj také zamiluje.

Vytočil videohovor, připravoval se na to, že mu poví všechno, co cítí.

"Nialle…" zašeptal hnědovlasý chlapec, jen co hovor přijal. Blonďák si ho pečlivě prohlížel. Jako by zestárnul o několik let; jako by jeho tmavě kaštanové vlasy vybledly a stejně tak jeho opálená pokožka.

Jeho šťastný úsměv vyměnil smutný, utrápený.

"Louisi," koutky úst se mu i při mluvení zuby nehty držely svěšené dolů, brada se každou chvíli klepala strachy,"já tě asi miluju…" Sklopil pohled ke svým rukám, které žmoulal v klíně.

Bylo ticho, Niall zase opatrně zvedl pohled k obrazovce. Louis se usmíval. Vypadal mimo, ale usmíval se.

"Ni, broučku," překryl si na malý moment ústa, jež byla plná jeho šťastného zářivého úsměvu, rukou a zavřel oči, z kterých planula láska, štěstí a překvapení. Když po pár sekundách oči znovu otevřel, rozkutálely se mu z nich po tvářích slzičky. "Taky tě miluju,"slzy štěstí,"strašně moc tě miluju, můj." Pohlédl na blonďáčka, konečně vypadal
šťastně. Usmíval se, držel spodní ret mezi zoubky a tváře si držel v dlaních.

Romantickou chvíli přerušilo velmi hlasité zakručení v žaludku.

"Popravdě, jak dlouho jsi nejedl?" Zeptal se hnědovlásek starostlivě.

"Jen od večera," pípl Niall roztomile.

"Tak mazej, čekám," rozkázal mu Louis.

Chlapec v obrazovce se poslušně zvedl a on měl znovu perfektní výhled. Niall měl na sobě zase ty kraťasy, v kterých šel perfektně vidět jeho zadeček. Zamiloval si ho. Opravdu celého.

Jeho nevinný úsměv, modré pomněnky, kulatý zadek, jemné chloupky na podbřišku a bříšku, osobitý smysl pro humor, nádherný barevný hlas, jeho hru na kytaru, svalnaté paže a roztomilost, jeho dětskou nevinnost a křehkost a bezchybný vzhled.

"Jsem tady," probudil ho jemně. Jen ho uslyšel, šimrání v bříšku se zase rozjelo a znovu mu naskočil omámený pohled.

Jeho krása byla více než nápadná.

"Skvělý, co máš dobrýho?" Usmál se směle.

"Nic jinýho jsem nenašel, naši odjeli ráno na nákupy a ještě se nevrátili…" ukázal do kamery pytlík solených arašídů a zelené jablko.

"Nechci, abys mi umřel hlady, miláčku," to pohladilo po duši…,"tohle není žádné pořádné jídlo."

Najednou se ozvalo další zakručení. Možná ještě hlasitější, než před tím.

"Hele, ty potvoro! Ty mi budeš něco říkat a sám máš hlad!" Vypadal neuvěřitelně roztomile, i když se vztekal. "Kdy naposledy jsi jedl ty? A popravdě, hm?"


"To je jedno," usmál se nevinně Louis a pohladil se přes vyhladovělé bříško. Neměl hlad, ani chuť, ačkoliv mu v žaludku kručelo. A on přesně věděl, že tomuhle se říká láska, zamilování, že přesně tohle je to, co cítil při jeho první lásce. Nervózní, bledý a poblázněný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama