25:Co když...?

27. července 2013 v 9:20 | Dixion |  I wish


Niallovo ráno bylo hektické, hlavně ve srovnání s Louisem, který s klidem v duši, ovšem s žaludkem jako na vodě, prostě jen vyrazil na letiště. Oba byli tak moc nervózní…
Co když se mu už nebude líbit? Co když nepřiletí? Co když tam nebude čekat? Co když nebude vědět, jak se k němu chovat? Co když ho nebude moct ani políbit? Co když jej nebude chtít obejmout? Co když si to rozmyslí, až ho uvidí? Co když se hned pohádají? Co když na to rodiče přijdou? Co když brácha zjistí, že tam má kluka? Co když z toho bude mít problém ve škole? Co když po něm bude hned chtít sex? Chce už on sex? Co když-

Naházel do tašky oblečení, co kde po zemi našel, občas k němu pro jistotu čuchnul, nějakou zubní pastu, kartáček na zuby a nějakou hygienu, ručník, osušku a víc se tam nevešlo. Do batohu konzervy s krmením pro Louloua, misky, z kterých už si zvykl jíst, a do přední kapsičky telefon a nabíječku. Zkontroloval zadní kapsu, zda v ní má peněženku s veškerými jeho penězi, a do ruky vzal vodítko. Lísteček ze svého psacího stolu sebral a zašeptal na pejska, že má jít s ním. Sešli v tichosti schody, v domě i ve městě ještě byla tma, rodiče spali. Na linku připlácl vzkaz:

"Šel jsem do školy dřív, pak jedu s Gregem rovnou pryč. Miluju vás, Niall."
Trochu krátké a malinko vlezlé.

-pak zašel ke vstupním dveřím. Z věšáčku sebral náhradní klíče od tátova autoservisu a odešel i s Loulouem pryč. Štěně šlo na volno, okolního světa se bálo, a tak se drželo u blondýnkovy nohy.

Došli v osvětlení pouličních lamp až k obrovským vratům do "Bobbyho království aut". Niall vrata otevřel a malou škvírkou, aby nebudil pozornost, je protáhl dovnitř. Šel až za budovu, v které se automobily opravovaly, a kde na něj čekal tátův starý peguot. Zase tak starý nebyl, ale on ho vyměnil za nové a lepší. Otevřel dveře u řidiče - věděl, že jsou odemčené.

Posadil se a vytáhl si Louloua na klín. Tiše zavřel dveře a nastartoval. Auto vydávalo docela hlasité zvuky, přeci jen v něm dlouho nikdo nejel a muselo se probrat… Před vraty štěně položil na sedačku spolujezdce a šel vrata odemknout. Pak jimi projel a znovu je zaběhl zamknout. Připásal se, nechal Louloua znovu obsadit jeho klín a vyjel do Gregova starého bytu - trochu uklidit a vybalit si věci do skříní a zkontrolovat to tam a pak nakoupit jídlo a všechno ostatní. A jen všechno načas stihnout, aby byl na desátou na letišti.

Louis mezitím, co Niall pobíhal po obchodech a všelicos nakupoval, nasedl na letadlo.

Ani nevnímal letušku, která kontrolovala cestující - myšlenkami byl jinde. Kde jinde, než u svého blonďatého broučka…

Do jejich setkání zbývaly maximálně dvě hodiny a on si připadal více a více nervózní. Těšil se, strašně moc, ale ani jednou za celý let se neusmál. V hlavě mu kolovaly hrůzostrašné představy a myšlenky; většina z nich se týkala jeho příletu. Bál se, že tam Niall nebude, opravdu hodně se toho bál.

Pilot poprosil všechny, aby se na přistání připoutali. Zbývaly minuty. Jeho ruce se třásly, hlas by se jistojistě chvěl, kdyby promluvil, a kolena měl gumová. Přitom ruce ztěžklé. Sucho v puse.

"Děkujeme za využití našich služeb, douf-" Zapřel se do opěradel na ruce a krkolomně se postavil. Sotva se udržel na nohou; dokonce jej napadlo, zda nemá nějakou nemoc. Nikdy totiž takovýhle pocit nezažil. Nevěřil, že je tolik nervózní a mimo kvůli klukovi. Ale nakonec to ničemu jinému za vinu dávat nemohl.

"Pane!" ozvalo se za ním. "Nenechal jste tady telefon?" Otočil se, starší podsaditá dáma k němu napřáhla ruku, v níž svírala chlapcův samsung.

"Propána," začervenal se," děkuji. Hrozně moc, nevím, co bych dělal, kdyby…"

"Tak už běžte, jistě se vás někdo už nemůže dočkat," zaševelila dáma a otočila se na odchod.

"Díky… a počkejte!" Žena šla opačným směrem, než byl východ, přitom lidé z letadla už odešli. Byl by se za ní vydal, ale myšlenka, že za malou chviličku bude mít v náručí svého malého Nialla, byla o moc přitažlivější. Už se viděl, jak jej drtí v objetí.

Niall seděl v hlavní hale, přímo na lavičce vedle eskalátorů a chvilku co chvilku okřikoval Louloua, aby od něj neodcházel daleko. Jakmile uslyšel oznámení o příletu Louisova letadla, vyskočil na nohy. Vzal konec vodítka, které za sebou štěně vleklo, a postavil se vedle skupinky lidí, čekajících s velkým transparentem. Vítej doma, stálo na něm. Na chvilku se dokonce zamyslel, jestli něco takového neměl také vyrobit. K lidem přišel jejich známý, jejich blízký, a tak pomalu odešli. I k ostatním docházeli jejich blízcí. Jen Louise pořád neviděl. Začínalo mu být slabo. Kolena se mu třásla už předtím, v tuhle chvíli ho ale ovládl pocit, že to s ním každou chvíli sekne. Zůstal v hale sám, už tam nikdo na nikoho nečekal, jen po eskalátorech občas ještě někdo sjel. Pevně v jedné ruce sevřel vodítko, v druhé drtil plyšáka. Byl to malý, červený kocour - na bříšku měl napsáno francouzsky Miluji tě, tedy Je t'aime. Blonďatého chlapce se zvášnila zoufalost. Začal zhluboka dýchat, rychle mrkal; nechtěl se rozplakat.

Opravdu věřil, že Louis nepřijde?
Nejspíš.

Podíval se na display svého blackbarry, ovšem žádná zpráva nepřicházela. Loulou už byl unuděný a nechtěl pořád stát na jednom místě. Tahal za vodítko a neustále by býval někam utíkal. A Niall stále stál. Stál před jezdícími schody, ani nedutal, nehýbal se. Jen se svými průzračnými démanty sledoval vrcholek eskalátorů, místo, kde se nastupuje, a zhluboka dýchal. Přišlo mu nemožné, aby všichni cestující již dávno odešli a jen jeho Louis nikde. Jenže to tak opravdu bylo. Možná ani nečekal tak dlouho - sekundy se mu totiž zdály jako minuty. Možná jako hodiny.

"Loulou," zašeptal rozechvělým hláskem a sklopil k němu pohled,"chceš jít domů?" Pejsek zakňučel a vesele na Nialla začal skákat. Zašpiněnými packami mu ťapkal po kalhotách a tvořil mu tam šmouhy. Blonďák si přitáhl před obličej červeného kocoura. Měl místo očí z nití křížky a místo nosu černý knoflíček. Namísto úst právě vyznání lásky.
Smutně se usmál, vydechl. V uších už poblázněním slyšel Louisův hlas.

"Nialle," říkal. Dvakrát jeho jméno zopakoval a Niall se stále díval do tváře toho kocoura. "Ni, tys na mě počkal?" Zvedl pohled. Konečně. Schody, ještě za jízdy, sbíhal nádherný hnědovlasý kluk. Za sebou vláčel dvě tašky přes rameno.


Chtěl na něj promluvit, bohužel úplně ztratil řeč. Starší chlapec upustil zavazadla na zem a, jako by jeho gumová kolena zmizela a ruce byly zase lehké, po Niallovi skočil. Obmotal mu ruce kolem pasu, tvář cestou do důlku mezi krkem a ramenem otřel o jeho heboučkou tvář. Dlaněmi jej hladil po zádech a nakonec, když ucítil, že jej blonďák také objal - zase okolo krku, štěstím se rozplakal. Nikdy v životě v náručí nedržel nikoho tak pevně a tak intenzivně.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 14. srpna 2016 v 14:07 | Reagovat

Tak se konečně setkali paráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama