3:Nesnáší mátový čaj.

27. července 2013 v 8:01 | Dixion |  I wish


Zatím, co hnědovlasý chlapec, Louis, spal v poslední řadě lavic v učebně WQ213 na přednášce lingvistiky, blonďák se šoural, natahujíc na sebe zelenou bavlněnou mikinu, po schodech do kuchyně. Jeho maminka už mu na stůl nachystala loupák a mléko; to snídal každodenně. Bohužel dnes si snídani musel odpustit.

Došel až k blonďaté ženě, která u linky připravovala ještě svačinu do školy, a jemně jí položil ruku doprostřed zad.

"Mamko?" Dlouho ji takhle neoslovil, také ji řádně zahřálo u srdíčka. V poslední době na všechny totiž jen mručel a byl nepříjemný, když měl trávit čas s nimi v obýváku, u televize. Proto ho nechávali radši odejít do svého pokoje, zavřít se a nevylézat.

"Ano, broučku?" Otřela si drobné ručky do utěrky a otočila se k synovi čelem.

"Není mi nějak dobře." Pohlédl jí do očí a, pokládajíc si dlaň na bříško, svraštil znepokojeně obočí. Maminka mu ruku položila na čelo, aby se ujistila, že nemá teplotu a pak ho něžně, mateřsky pohladila po tváři. Neznepokojovalo ji jen tohle - že mu je teď špatně, zdál se jí poslední dobou celý zvláštní. Přemýšlela, jestli není nějak vážně nemocný, nebo jestli se, nedej bože, do něčeho nezapletl.

"Tak si běž hajnout. Přinesu ti mátový čaj." Nesnáší mátový čaj. Přikývl a s lehkým, sotva viditelným, úsměvem odešel po schodech zpátky do svého pokoje. Sklonil se nad psací stůl a zapnul monitor; jako vždycky. Jen zkontroloval, jestli se třeba… nějakým zázrakem… Louis už nevrátil. Nevrátil. Monitor zase vypnul a, ještě než zalezl pod peřinu, ze stolku sebral svůj mobilní telefon. Byla studená, nevyhřátá jako dříve, jako normálně, kdy ještě chodil spát. Na telefonu si nastavil budík zhruba na za deset minut jedenáct a konečně zavřel oči. Byl by nejspíš vyčkával u počítače a ukousal se nedočkavostí, jenže moc dobře věděl, že spánek potřebuje jako sůl. Byť jen necelé dvě hodinky.

Vzbudil ho nepříjemný pisklavý tón. Ne ten, který si přednastavil na budíku v telefonu. Zpod polštáře vytáhl mobil a zamžoural. Na displeji blikal černý nápis Máma.

"Hm?" Zabručel to telefonu a mimoděčně uvolnil krk pohyby do strany. Trochu mu v něm zakřupalo.

"Vzbudila jsem tě, Ni? Promiň. Jen volám, jestli ti je líp," ženský hlas na druhé straně zněl ustaraně a možná se i lehce chvěl. Vážně o něj měla starost. Ztěžka se posadil a otočil se na nástěnné hodiny za sebou. Ukazovaly za pět minut deset.

"Jo, jo. Je to lepší, možná jsem se jen potřeboval trochu prospat. Taky ten mátový čaj mi pomohl, děkuju, mami," zalhal a pomalu se postavil na nohy.

"Dobře, zlatíčko, tak já se budu snažit přijít domů co nejdřív. Kdyby něco, volej!" Poslouchal ustaraný hlásek jeho maminky a sešel schody až do kuchyně. Počkal, až mu to típne, a ještě bezmyšlenkovitě vypnul budík, beztak byl již vzhůru. Mobil strčil do kapsy od mikiny a až pak otevřel lednici. Hledal něco, o čem věděl, že to nikdo nebude postrádat, protože by jinak matka přišla na to, že jí normální jídlo, ačkoli je mu špatně.
Jenže jemu špatně nebylo a měl hlad.

Hrábnul do zadu lednice pro jeden energetický nápoj a nakonec se rozhodl, že hladový žaludek zaplní sýrovým rohlíkem, který našel v chlebníku.

Ještě, když na stole uviděl svazek banánů, pečivo si strčil za konec do pusy a jednou rukou si pro sebe banán ukořistil. Rozhodně rohlík i banán patří do skupiny věcí, které lidi většinou moc nepočítají. Pak, šoupajíc chodidly o podlahu, odešel zpátky, po schodech, do svého pokoje. Posadil se ke stolu a nejprve odložil banán, potom postavil na stůl plechovku a, rovnou si ukousávajíc, pak také rohlík. Znovu zapnul monitor, jak už se stalo jeho zvykem, a ze všeho nejdřív zjistil, kolik přesně je hodin.
Jedenáct a pět minut… jedenáct a pět minut?

Otočil se znovu na nástěnné hodiny. Na chvíli si připadal jako blázen, ale pohled na ručičky, jež stále ukazovaly za pět minut deset, mu jasně říkal, že pokud není něco v pořádku, tak to jsou ty hodiny a ne on. Chtěl se i zasmát tomu, že si myslel, že on byl jak zpomalený film, a že jeho cesta do kuchyně a zpátky trvala osmdesát minut, ale v tu ránu mu to došlo… Louis už musel být doma.

Než se stačil vzpamatovat, blikla mu v rohu monitoru zpráva. Nadšením nadskočil a možná i vypískl jako holka.

"Tak jsem tady. Snažil jsem se to co nejvíce urychlit. Vyspal ses alespoň trošku?" Se zprávou zase přišel úsměv, který přesídlil na blondýnkovu tvář.

"Upřímně? Ani moc ne… ale to nevadí, protože teď máme celý den před sebou a… budeš ještě muset odejít? Protože já už se odtud nehnu." Prsty se mu vzrušením třásly, sám si plně neuvědomoval, co s ním ten kluk dělá.
Louis se na druhé straně, ve svém bytě na kraji Londýna, ještě stále oblečený do koženkové bundy, protože jaksi spěchal k počítači a nechtěl se zdržovat sundáváním si bundy a už vůbec ne věšením ji na věšák, snažil vyhnat šimrající cosi z jeho bříška a z okolí srdce. Tam ho šimralo nejvíc…

"Ne, prosedím tady s tebou klidně zbytek života." Svoje sebevědomí posílil na malou chvilku hlubokými nádechy a výdechy, díky čemuž mu zvládnul oplatit smajlíka z rána, tedy polibek. V kontextu s větou, kterou mu sekundu před tím napsal, to vypadalo vážně troufale.

Odpověď mu přišla docela pozdě - Niall vydýchával jeho zprávu.

"Tak jaká byla přednáška?" Docela zbytečná otázka, vlastně se mu na to nechtělo ani odpovídat, ale na druhou stranu docela slušný začátek konverzace.

"V pohodě, trošku jsem se prospal. Ale pššt, o tom nikomu ani muk!" Z tašky, kterou odložil vedle svého křesílka, vytáhl čerstvou bagetu - koupil si jí po cestě do školy - a hladově se do ní zakousnul.

"Jasně, nikomu ani muk," za větou přibyl mrkající obličej a nakonec ještě dodatečně přišlo: "Smím se na něco zeptat?" Zrovna chtěl napsat to samé.

"Na cokoliv." Taky na něj mrknul a mezitím, co čekal na jeho otázku, vybíral z bagety okurku a házel ji do odpadkového koše pod stolem. Neměl rád okurky…

"Kdy myslíš, že bude správný čas, abych zjistil, jak vypadáš?" Vzal mu to, jak se říká, z pusy. Taky už touží vědět, jak Niall vypadá. Je mu devatenáct a je chytrý a vtipný… ale nemusí být krásný na pohled. Ale… mohl by.

"Taky toužím znát tvou tvář…" Hned začal v počítači hledat nějakou přijatelnou fotografii. Nejvíc mu připadala vhodná fotka, kterou má i na svém facebookovém profilu. Je nejvíc aktuální a podle ohlasů se na ní docela líbí…

Blonďák mezitím začal panikařit. Nerad se fotí, ani na žádném z profilů na sociálních sítích nemá svoje fotky… Nechtěl však lhát a posílat mu fotku cizího člověka. Po dlouhé době se tedy rozhodnul zapnout webkameru. Zamrkal do ní a konečně se trošku prohlédl. Vlasy měl celé rozcuchané, a tak se raději zohnul pro kšiltovku, kterou, jak správně tušil, odhodil předevčírem někam pod okno. Nasadil si jí nejdřív kšiltem dozadu, ale tak vypadal jako malé děcko. Alespoň podle něj. Do boku to ani nezkoušel, tak to nosí kluci o pět až o osm ročníků níž. Stejně ale nakonec sám uznal, že obyčejně, kšiltem dopředu, to vypadá nejlíp. Něžně, skoro neviditelně, se usmál a naklonil se tak, aby jeho největší přednost, modrá velká kukadla, byla na fotce vidět nejvíc. Ruku položil na myš a prstem odkliknul spoušť.

"Tak?" Dával si pěkně na čas a Louise to znervózňovalo. Celou tu dobu, co se blonďák fotil, mu v hlavě běhala jediná myšlenka: "Rozmyslel si to."

"Promiň… takže asi fotku?" Ujišťoval se, zda to nepochopil špatně.

"Ano, ale jen, pokud chceš." Nechtěl ho k ničemu nutit, stejně si nedával moc šancí po tom, co mu svou fotku pošle. Neměl ve skutečnosti snad žádné sebevědomí, ale stále na tom byl líp, než Niall. Niall měl snad ještě míň, než žádné. Spíš se dokonce neměl rád. Nikdo, kromě jeho maminky, mu snad nikdy neřekl, že je pěkný. Ačkoliv je…

"Chci… stejně nemám co ztratit." Odepsal mu, ale až po chvilce mu došlo, že to mohlo vyznít škaredě. "Kromě tebe," dopsal.

Louis si oddechnul.

"Tak mam první?" Zeptal se ho hnědovlásek.


"Nebo najednou?" Zeptal se, ale to už mu ve zprávách blikal přenos souborů. Vybral jedinou fotku, kterou zvládl bez úhony vyfotit webkamerou a klikl na Odeslat.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 27. července 2013 v 8:22 | Reagovat

super píšeš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama