5:Třeba časem?

27. července 2013 v 8:07 | Dixion |  I wish


Celý den si spolu psali. A celou dobu Louisovi běhala v mysli jediná věta.
Třeba časem?

Chtěl strašně další fotku, protože, ač si to nechtěl přiznávat, lidé často vypadají na fotce, ještě když viděl jen jednu, úplně jinak, než ve skutečnosti. Jediný fakt, který jej uklidňoval, bylo to, že ty oči mu určitě zůstanou. Určitě ano, těmi si byl jistý - prostě byl. A i kdyby vypadal jinak, byl přesvědčený, že bude stejně krásný. Že je na pohled stejně krásný jako jeho osobnost; jeho úžasná osobnost.

"Myslím, že přišla mamka z práce. Počkáš chvíli?" Přišlo mu, že se za tu dobu zlepšil v psaní na klávesnici, zrychlil. Smajlík s pusinkou už byl automatika, přes den si ho poslali nejmíň tisíckrát, přes to mu na tváři pohrával potutelný úsměv pokaždé, když mu polibek přišel.

"Jasně, že jo. Jak dlouho jen budeš potřebovat." Mrknul na něj a zase se odebral ke sledování Niallova obličeje na fotce.

Blonďáček seběhnul schody a doopravdy uviděl u věšáku na bundy svou matku. Nahodil nemocný výraz a začal zhluboka dýchat, aby to vypadalo přesvědčivě.

"Ahoj, mami," stoupnul si před ní a vyčkal, až si sundá boty. Věděl, že si bude chtít hned osahat jeho čelo a stoprocentně ho pohladí po tváři. Tenhle den byl výjimečný tím, že na tohle mateřské chování měl docela náladu.

"Ahoj, broučku. Je ti líp?" Hebkou ručku, ověšenou zlatými prstýnky, mu opravdu přiložila zase na čelo, a když se ujistila, že teplotu nemá, opět, stejně jako ráno, sjela na jeho tvářičku. "Přinesla jsem ti croissanty. Jedl si něco?" Dlaň z jeho tváře stáhla a obešla jej do kuchyně. Postavila vodu na čaj a modroočko se mezitím usadil ke stolu a pípnul, že nejedl. Netrpělivě si poklepával prsty do stolku, tvořil nějaké tiché melodie - zrovna ho napadlo, že dlouho nehrál na kytaru.

"Tady máš dva a čaj. Běž si lehnout, zlato, jestli chceš, můžeš si vzít do postele můj notebook." Něžně se usmála a upřela na chlapce své starostlivé oči.

"Děkuju, mami," zamumlal a s talířkem s croissanty a šálkem dalšího mátového čaje vyšel schody. Pečivo položil na peřinu a čaj na stolek, hned vedle toho vystydlého čaje z rána. Studený hrníček uchopil za ouško a přešel s ním k oknu, jež potichoučku otevřel. Mátový čaj, který mu zvedal žaludek jen, co mu silné aroma z něj vlezlo do nosních dírek, vylil do květináče s petúniemi a se zavřením okna hrnek vrátil zpět na stolek. Následně si to zamířil do ložnice jeho rodičů, pro mámin notebook. Se spokojeným úsměvem se vrátil do svého pokoje a usedl na lůžko. Svačinu přesunul na chvíli na zem a zavrtal se do peřiny. S počítačem na klíně si za zády uspořádal polštář tak, aby se o něj mohl v sedu opřít a potom zapojil nabíječku do zásuvky vedle postele a otevřel notebook. Na to se začal zapínat a tak se ještě, s funěním značícím námahu, sehnul z postele k zemi pro talíř. Natáhl nohy a svačinu si položil za počítač. Nervózně čekal, až se rozběhne, popravdě i litoval toho, že nešel normálně zpátky na svůj počítač, takhle déle čekal. Jenže to úplně zbytečně - Louis si stejně odběhl před byt, do novinového stánku, pro cigarety.

Nekouřil moc, ani málo, prostě jen tak - příležitostně, když měl chuť. Jako v průměru každý druhý student.

S rozloučením se s paní prodavačkou v okýnku klusem zase vběhl do bytovky. Vyběhl dvě patra schodů a zamířil do dokořán otevřených dveří. Prošel menší chodbičkou, až se konečně octl u svého bytu. Odemknul a, zabouchávajíc za sebou dveře, rovnou vyběhl vstříc zapalovači na kuchyňské lince. Poklusem se dostal nakonec až k počítači a zavrtěl myší, aby se rozsvítila obrazovka. Kurzorem sjel z blonďákovy fotografie na chat, kde už na něj čekala zpráva.

"Tak to trvalo kratší dobu, než jsem předpokládal," usměvavý smajlík a hned pod ním další zpráva: "Jsi tu?" Tentokrát bez jakéhokoli obličeje.

"Promiň, omlouvám se, pro něco jsem si zaběhl do stánku před domem." Vložil polibek a tentokrát ho myslel spíš jako omluvný. Oddělal z krabičky igelitový průhledný obal a odhodil ho vedle monitoru. Otevřel papírovou krabičku a vytáhl z ní cigaretu. Vložil si ji mezi rty a soustředíce se spíše stále na obrazovku, jestli mu konečně odepsal, škrtal na starém, téměř nefunkčním, zapalovači do té doby, než konečně nevzplanul malý plamínek. Ze zvyku k němu přiložil ze strany ohnutou dlaň a přitáhl si zapalovač ke konci cigarety. Potáhl, čímž rozžhavil tabák vnitř ní, a zapalovač odhodil vedle krabičky.

"Jasně, v pohodě… Hm, tak co děláš? Mě teď byl přidělen jeden nechutně vonící mátový čaj. Ble." Vysmáté obličeje moc nepoužívali, spíš když už nevěděli, co napsat, nebo se to prostě k zprávě docela hodilo. A teď se to docela hodilo.

Vyfouknul z úst tenký proužek šedavého, skoro bílého, dýmu a odložil si cigaretu do skleněného, popelem překypujícího, popelníku, jenž ležel někde vedle reproduktorů.

"Užívám si jednu kamarádku. Jednou za čas si krátím život, hm, ale se zase o to víc směju," napsal a možná byl trošku nervózní z toho, jak Niall zareaguje - zda to vůbec pochopí, a když to pochopí, jestli nemá vysloveně nějaký velký problém vůči kuřákům. Ačkoli on se přímo kuřákem nenazýval.

"Kouříš, jo?" Přišlo mu v krátké odpovědi, bez usměvavého obličeje; bez jakéhokoliv obličeje.

"Vadí? Kvůli tobě bych možná i přestal…" Nevěděl, zda mu to bude vadit, i tak si ho ale dopředu snažil udobřit. I když stále nepoužívali smajlíky.

"Nevadí, to je tvoje věc. Vlastně mi to přijde u takhle atraktivních lidí docela hezké. Sexy. Samozřejmě neříkám, že souhlasím s tím, že by sis měl ničit zdraví, ale… vlastně bych tě chtěl vidět, jak kouříš." Hnědovlásek se zasmál nad svou představou. V duchu si vynadal, jak se sprostý a perverzní - nejdřív si vzpomněl, jak mu naposledy kouřil. S bývalým přítelem nebyl už skoro rok a půl. A potom si taky představil, jak se asi Niall tváří, když mu někdo… kouří. "Mohl bys mi to ukázat někdy na webce." Nebo naživo.

"Jasně, až budeš připravený se mnou volat, řekni. Já se tomu rozhodně nebráním, přeju si tě vidět a mluvit s tebou. Strašně moc," praštil prsteníčkem do tlačítka Enter a konečně si vzal z popelníku rozkouřenou cigaretu. Ubyla z ní nejmíň půlka - zapomněl na ni. Potáhl a po čtyřech vteřinách ztěžkle vydechl všechen kouř. Nerad se díval na lidi, kteří vyfukují nosem, avšak on sám to dělal; alespoň když byl sám.

Konečně se mu podařilo zahnat tu haldu nevhodných myšlenek, které byly z části přivozeny nedostatkem sexuální pozornosti, a soustředil se pouze na zprávy.

"Taky si přeju tě vidět a slyšet. Jasně, vím, že hlas zní po drátu jinak, než normálně, ale i tak… Já jsem připravený, jenže když si to představím… nejspíš bych to nezvládnul. Jsem srab, položil bych to, jen bych viděl tvojí krásnou tvář," přišlo mu se smutným obličejem. Připadal mu roztomilý, miloval, když jeho partneři bývají nesmělí.

"Ale zkusit bychom to mohli," připsal úsměv a odeslal zprávu. Naposledy potáhl a dopalek zhasil v popelníku.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama