6:Osoba NiScorpion by se s vámi ráda spojila.

27. července 2013 v 8:10 | Dixion |  I wish


Blonďák, oloupávajíc nepoživatelné drobečky z croissantu , zadumaně podupával do rytmu písničky, která mu zněla v uších už od noci, kdy mu ji poslal Louis, ať si ji poslechne, že je jeho nejoblíbenější. Přemýšlel a došel k závěru, že už by vhodná doba byla určitě, jen měl prostě obavy z toho, že to nezvládne on sám. Ovšemže mohl napsat, že se mu ještě nechce - jenže jemu se chtělo… a moc.

"Ale nesmíš se zlobit, když to nezvládnu," připsal smutného smajlíka a sám se zatvářil naprosto stejně. Zkroušeně a smutně.

"Nialle, to je samozřejmost! Sám upřímně nevím, jak to zvládnu já," mrknutím posílil svou milosrdnou lež. Uklidňoval jej takhle, ačkoli on se nebál, uvnitř něj se proudilo jen obrovské nadšení a adrenalin.

"Tak dobře. Jméno na Skypu?"

Hnědovlásek si pro sebe zatleskal; nemohl se už dočkat.

"Tommo91."

Za jiných okolností by to nejspíš neudělal, tentokrát ale vůbec nepřemýšlel mozkem; nepřemýšlel vůbec - Připálil si další cigaretu a labužnicky z ní potáhl. Následně, když poprvé vyfoukl v tenoučkém pramínku štiplavý kouř, si filtr vložil blíž ke koutku, mezi rty, aby měl volné ruce a mohl se přihlásit na svůj účet na Skype. Blikalo mu tam pár zpráv a… konečně… taky jedna žádost o přijetí mezi přátele.

"Osoba NiScorpion," používal stejnou přezdívku jako v internetové online hře, kde se potkali,"by se s vámi ráda spojila." Přidal si chlapce do kontaktů a hned zahájil chat.

"Takže? Chce se ti?"

Modrookého blonďáčka zaujala profilová fotka Louise - na Skypu měl jinou, než mu posílal. Bohužel nešla moc zvětšit, ale i tak viděl… černé zrcadlovky, tudíž nešlo vidět na jeho krásné oči, ovšem zářivý úsměv, který na obou fotkách vyvolával v Niallovi lepší, šťastnější náladu, ten šel vidět úžasně.

Příjemné šimrání v bříšku pomalu přecházelo do nepříjemného, otravného brnění. Začínal být víc, než nervózní a bál se odpovědět. Chlapec na druhé straně to nejspíš pochopil…

"Tak ne, to nevadí…"

"Promiň," tohle odpoledne začínalo být už spíš o uslzených a smutných smajlících, než o úsměvech a polibcích jako ještě necelou hodinku před tím.

"Ni? Teda, můžu ti říkat Ni? Říkají ti tak? Je to roztomilé… jako ty."

"Jojo…" z jeho odepisování Louis jasně poznal, že se necítí dobře.

"Co takhle další fotku, Ni?" Nepočkal na odpověď, rovnou mu ji nabídnul - ze složky fotografií z poslední rodinné oslavy, na které byl, vybral tu, kde se sápe po chlebíčku; přišla mu vtipná, chtěl kamaráda rozesmát; a odeslal mu ji. Na tváři se mu usadil zvědavý výraz, oči měl trošku vypoulené, obočí pozvednuté, nosík nakrčený a pootevřené rty si převracel a žmoulal mezi zuby.

Fotka, která blonďáčkovi měla přijít vtipná, jej přivedla spíše do ještě větších rozpaků. Byl tak krásný, Niall si myslel, že pro něj až moc.

Zase ten jeho šťastný obrovský úsměv a svaly na rukou měl celé napnuté, jak se ohýbal přes do červena prostřený stůl. Nad ním visely červeno bílé lampiony a okolo bylo příjemně zeleno, nacházel se nejspíš na nějaké zahradě, zahradní slavnosti. Na rozdíl od první fotografie měl na téhle fotce ofinu spadlou do čela, vlasy rozcuchané nejspíš od větru.

"Neuvěřitelně z tebe čiší sexappeal. Jsi tak krásný," napsal nakonec, po částečném zorientování se, a dál rozjímal nad obrázkem.

"To spíš ty," vyplázl jazyk,"a kdy dostanu fotku já?"

Zapřemýšlel se, jestli nemá nějakou… někde v počítači… právě měl na klíně mámin počítač a maminky přece mívají fotky své rodiny všude. Rozkliknul Tento počítač a najel na máminy soubory, do galerie. Fotogalerii měla matka rozdělenou podle roků, samozřejmě ho napadlo začít od roku dva tisíce třináct - nerad by Louisovi posílal staré fotky, ještě ke všemu, když do nedávna působil spíš jako žák deváté třídy, než čtvrtého ročníku na střední…

Snímky ze zimní dovolené v horách nebyly vůbec špatné, byl si jistý, že mezi nimi určitě nějakou vybere, jen nechtěl posílat takovou, kde je nabalený v kombinéze, nebo oteplovačkách a obří péřové bundě. Jeden večer byl s bratrem a jeho snoubenkou na diskotéce, kde pořídili spoustu fotek a mezi nimi tu správnou našel. V zeleném tílku s jednoduchým logem tátova podniku a modrých kraťasech, osvícený barevnými paprsky z disco koule a v ruce kelímek s nějakým koktejlem. V tu dobu byl už sice docela v náladě, ale tvářil se docela normálně - usmíval se; na zubech ještě rovnátka, ale to mu nevadilo; své modré pomněnky měl, jako vždycky na každé fotce, vykulené přes půlku obrázku a vlasy měl skoro dokonale, až profesionálně, učesané; tenkrát ho česala nastávající švagrová.

Poslal ji a snad ve stejné vteřině ji Louis přijal.

V pořadí třetí cigareta, právě připálená, mu vypadla z pusy. Než si to stačil uvědomit a odtrhnout pohled od snímku, který mu právě přišel, se do jeho nádherného stolu po strýčkovi vypálila černá dírka, velká asi jako pecka od švestky. Sprostě zanadával a rozpolceně cigaretu odhodil do popelníku. Do vzduchu se vznesl lehký obláček z popele - tak moc byl skleněný popelník přeplněný. Jeho pohled opět spočinul na krásném blondýnkovi. Zjevně se dobře bavil - tváře měl červené a úsměv zářil do dálky. Že je veselá nálada posilněná alkoholem, šlo vidět víc, než si Niall myslel, ačkoliv to Louisovi přišlo stejně spíš rozkošné.

Ostatně… Niall mu přišel vždycky ve všem rozkošný a roztomilý.

"Ty máš rovnátka?" Vyťukal nadšeně do klávesnice a s rozjařeným úsměvem čekal na odpověď. Přišla v cuku letu.

"Už ne, teď mi je sundávali." Na chvíli se zatvářil rozmrzele, jenže když si znova prohlédnul fotografii, motýlci se mu zase rozlétli všude po těle a rty se zvlnily zpátky do blaženého úsměvu.

"Aha, o tom ses mi nezmínil," odepsal a najel zpátky na fotografii. Obdivně zapískal, když si všimnul, že jeho paže jsou snad ještě víc vypracované, než měl on sám. Nečekal, že bude mít svaly, když tvrdil, že na sport není. A on měl opravdu svalnaté paže, dodávaly dospělejší, mužnější vzhled. Stejně ale stále působil roztomile.

"Přišlo mi to zbytečný, promiň." Nahlas si předčetl zprávu a po krátkém rozmýšlení na ní už neodpověděl.


"Nialle, vážně bys to nezvládnul? Strašně si přeju tě vidět, mluvit s tebou. Mám pocit, cítím to, že to vyjde, že to bude přesně takové, jaké jsem si to vysnil. Nechci tě do toho tlačit, to určitě nechci! Jen si to zkus představit. Přeju si vědět, jak mrkáš, jak se usmíváš, jaké děláš gesta. Chci vidět, jak jíš, jak vypadáš, když spíš, chci se na tebe dívat. Nemusíme přece mluvit…"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 14. srpna 2016 v 0:03 | Reagovat

To jsou trdla tak moc se chtějí vidět a nemají odvahu. 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama