9:Tomu se říká zamilovanost...

27. července 2013 v 8:23 | Dixion |  I wish


Niall tušil, že ráno nejspíš bude muset do školy, a proto se, tentokrát on, rozhodl pro další krok. A k ránu už se nebezpečně schylovalo…

"Myslím, že to bez pohledu na tvůj úsměv ve škole asi nepřežiju," začal po pravdě, tak jak to cítil.

"Tak si dej tu fotku do telefonu, ne? Já už je tam mam obě… i když by mi stačila ta, jak tam jdou vidět tvoje bicepsy, mmm," stydlivě zamrkal a nervózně si začal žmoulat špičku palce na pravé ruce.

"Lháři," vyplázl jazyk a hned na to jeho tváře, jako už milionkrát před tím tuhle noc, krvavě zrudly. "A co kdybychom si… vyměnili čísla?" Zvědavě pozvedl obočí a zadíval se pečlivěji do chlapcovy tváře. Mihlo se tam na chvíli udivení, ale nakonec to vypadalo, že je opravdu rád.

"Jasně, takhle spolu budem vlastně pořád, viď?" Pozoroval, jak se jeho štíhlé vypracované tělo zvedá od počítače a pomalu přechází k posteli, která je hned naproti. Poprvé měl možnost prohlédnout si jeho postavu za chůze a jeho dech se hned zastavil, když pohledem sklouznul níž, na jeho zadek. V bílých Diesel boxerkách se za chůze napínal a hezky houpavě hýbal. A pak se Louis ohnul. Niallův koutek se lehce pozvedl ve spokojeném úsměvu - bylo to něco nadpozemského… i když by měl dokonalejší výhled, kdyby video mělo vyšší rozlišení.

Louis z šuplíku vyndal nabíječku na svůj Samsung a vrátil se do křesla. Viděl, jak na něj Niall roztomile hladově kouká. Byl si téměř stoprocentně jistý, že se blonďáčkovi líbí, často ho totiž takhle přistihnul koukat. Posadil se zpátky do křesla a sehnul se pod stůl, aby nabíječku zapojil do rozdvojky. Konec kabelu vítězoslavně vytáhnul zpět nahoru a píchnul ho do telefonu. "Počkej minutku, prosím tě." Čekajíc, až se mobil načte, si bradu podepřel pěstičkami a zadíval se na modrookého chlapce v monitoru.

"Jasně," jakoby z dálky uslyšel odpověď. A pak slova kamaráda zašla někam do ztracena - dokázal se soustředit jen na jeho výrazně hezkou tvář. Tvářil se přesně tak nevinně, jaký doopravdy byl. Působil celý tak čistě, neposkvrněně, myslel si, že po něm všichni letí - jenže opak byl pravdou. Možná proto, že nebyl v žádném sportovním družstvu, nebo možná proto, že svoje, skoro stejně dokonalé jako to Louisovo, pozadí schovával do nudných, o číslo větších džínů, které nosil s rozkrokem u kolen a monžá taky proto, že byl introvert a nerad se s někým moc pouštěl do řeči. Jednak měl dojem, že mu nikdo nerozumí a taky neměl nějak potřebu s někým o něčem nezávazně konverzovat - prostě si vystačil sám, ať šlo o cokoliv. Měl pár přátel, jenže i na ty poslední měsíc zanevřel, už si co neměl říct ani s nimi. "Louisi! Haló, pane zamyšlený!" Uslyšel náhle hlasitý křik.

"Jasně, promiň mi," omluvil se tiše.

"Co to bylo?" Smál se blonďák,"neříkal si mi, že máš nějaký stavy," hihňal se dál jako pominutý, mezi tím, co si prohrabával vlasy a zainteresovaně se sledoval v menším okénku kamery v rohu obrazovky - čepici si sundal, když se byli v určené čtvrthodině vysprchovat.

"Tomu se říká zamilovanost!" Zapištěl naštvaně, ale stále se usmíval. Akorát blondýnkův úsměv povadl.

"Zamilovanost?" Zašeptal.

Louis se taky zarazil. Opravdu to řekl? Provinile se zamračil - ačkoli si uvědomil, že na tom asi něco bude. "Já…" mumlal, snažil se vymyslet nějakou chytrou výmluvu, ale nic ho nenapadalo.

"Jsi zamilovaný?" Uslyšel opakovaně, asi dvakrát. Vstřebával to, co právě řekl, takovéhle věci neříkal snad nikdy - a to ani svým dlouhodobým milencům. A propos… on by to jen tak bezmyšlenkovitě neřekl. Jeho podvědomí o tom muselo dlouho přemýšlet, než to přes jeho ústa řeklo nahlas a to ho nepochybně pěkně rozhodilo. Nějak… si to do té doby neuvědomoval.

"Ni, já… asi ano." Jeho hlas se chvěl, zněl ustrašeně, vyděšeně a už nebyl vůbec vysmátý, teď to bylo… vážné.

Najednou hovor skončil. Po devatenácti hodinách a necelých třiceti pěti minutách. Aniž by si to uvědomoval, v jeho očích se začalo blýskat a slz se nakupilo pod víčky tolik, že by to stačilo přinejmenším na záplavy. Zmoženě praštil pěstí do stolu. Chtěl si vzít další cigaretu, ale uvědomil si, že už to začíná přehánět, a tak se zvedl a raději si to namířil na vzduch. Obléknul si černou mikinu přes hlavu a džíny a s prásknutím dveří vyběhl z bytu. Schody sbíhal pečlivě po jednom, pomaličku po nich skákal, až se ocitl na schůdkách před bytovkou. Posadil se a na hlavu si mimoděčně nasadil kapuci. Venku bylo chladno, ještě nebylo ani tři čtvrtě na osm. Zatínal pěsti a nasupeně vydechoval, aby alespoň z části uklidnil mozek. Pomalu mu docházelo, že to, co řekl, je docela možné. Popotáhl, kloubky ukazováčků si protřel oči, vypadalo to docela nadějně, jenže se zase hystericky - ačkoliv tiše - rozplakal. Nechtěl o něj přijít, nemohl. Ne zrovna v tu chvíli, kdy si přiznal, jak na tom je. Ne, že by ho miloval, tím si jistý byl, ale cosi k němu cítil. A troufnul si i přiznat, že by se dalo říct, že se zamiloval. A to ho děsilo nejvíc; už nikdy by ho třeba nemusel vidět, nebo s ním mluvit.

Blonďáček nevědomky nechal chlapce v domnění, že už se s ním bavit nechce, jen proto, že do pokoje vešla jeho maminka. On se samozřejmě musel vyvarovat jejím otázkám a nechtěl ji nějak znepokojovat - moc dobře věděl, jak matky děsí internet a internetoví pedofilové a tak podobně. Za pubertu si nespočetněkrát vyslechnul kázání o těchhle věcech a teď o to neměl sebemenší zájem, přál si jen, aby co nejdřív odešla a on se mu mohl omluvit, že zkazil šanci na jejich čtyřiadvacetihodinový hovor. I když ten by stejně nemohli uskutečnit, škola jim oběma začínala za necelé dvě hodiny.

Zaklapnul tedy notebook a nevinně se na ženu usmál.

"Ni, to už jsi po ránu na počítači? Co jsem ti o tom říkala? Už jsi jako závislý…" konstatovala si spíše pro sebe,"a přeju dobré ráno." Otevřela mu do pokoje okno a začala sbírat z podlahy poházené oblečení.

"Dobré ráno," zívnul si a oklepal se. I v Irsku bylo ten den chladno už od rána.

"Už je ti dobře? Půjdeš do školy? A uklidíš si tu někdy sám?" Zajímala se maminka a znovu k němu přišla, aby mu mohla změřit rukou teplotu. Na tváři jej zastudily její prstýnky, a tak hlasitě sykl.

"Jo, asi jo," odpověděl, v duchu ignorujíc poslední otázku.

"Dobře, za hodinku přijď na snídani, táta tě sveze autem, takže nemusíš spěchat," pověděla a už se chystala odejít. "Ale to neznamená, že máš čas být na počítači!" Pohrozila ukazováčkem a konečně odešla. Niall rychle otevřel notebook, hned mu bylo divné, že Louis nenapsal - že se nezeptal, proč to típnul, nezeptal se na nic.

"Lou?" Napsal. V tu chvíli už mladík vycházel schody zpátky do bytu. Venku mu byla zima a mozek se mu podařilo jakžtakž zchladit. Otočil klikou, měl odemčeno, stačilo do dveří trošku vrazit. Jeho tvář nabrala mrtvolně bledý odstín; jednak tou zimou, co venku byla, a jednak mu nebylo vůbec dobře. Z lednice vzal poslední energetický nápoj a ze skříňky se sladkostmi poslední sladkost, tedy čokoládovou tyčinku. Byl schopný si uvědomit, že musí odpoledne nakoupit, a tak si to pečlivě zapsal do imaginárního diáře, který nosil v hlavě.

Mrsknul sebou do křesla, jež bylo ještě vcelku vyhřáté, a plechovku postavil na stůl. Tyčinku rozbalil a hladově se do ní zakousnul. Zakvrdlal myší a počkal, až se monitor rozsvítí.

Blikala mu nová zpráva.

"Lou?" Na moment se cítil skoro šťastně, jenže si uvědomil, že se s ním třeba chce jen naposledy rozloučit. Byl tak slepý, když neviděl, že Niall to vlastně, i když taky nevědomky, cítí stejně. Bez odpovědi vytočil hovor. V ruce stále dřímal tyčinku a držel si jí blízko rtů; tak, aby nešlo vidět na jeho bradu, která se ještě každou chvíli mohla zase rozklepat.

"Promiň, nechtěl jsem to položit-" ani domluvit jej nenechal.

"To je v pohodě, nedivím se ti," pověděl zklamaně.

"Ale ne! Špatně jsi to pochopil, přišla sem moje máma." Objasnil mu celou tu situaci. Na jeho tváři se, skutečně okamžitě, rozlil nadšený úsměv.

"Aha! Já myslel… myslel jsem, že už se mnou nechceš, hm… mít nic společného," hlesl tiše, stydlivě.

"Neblázni, na to si mi," nadechl se a s úsměvem větu dokončil,"moc přirostl k srdci." Mrknul na něj a roztomile se usmál. Šlo znatelně slyšet, jak hlasitě si Louis oddechnul. "A ty čísla?"


"No jasně!" Naťukal do telefonu svůj pin, aby se do něj dostal. "Tak povídej."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama