Kapitola 1.

26. července 2013 v 22:23 | Dixion |  Bromancelove


"Mladistvý bude umístěn do dětského domova." Soudce byl rozhodnut.

"Námitka, pane!" Pokusil se naposledy právník obžalované osoby.

"Námitka se zamítá."

"Ale, pane!"

"Ticho, prosím," zaklepal kladívkem. "Soudní řízení je u konce. Na shledanou."

Jednačtyřicetiletá žena se pokusila vyprostit se z rukou strážních policistů, ale marně.

"Miluju tě, Liame, na to nezapomínej!" Křikla naposledy směrem k nakrátko ostříhanému hnědovláskovi. Pak zmizela za velkými dřevěnými vraty.

Tiše štkal, když ho starší žena z úřadu Sociálního zabezpečení hladila po zádech.

"Pojďte, Liame, odvezeme vás do vašeho nového domova. Bude to dobré, uvidíte." Pokusila se na něj usmát a on se beze slůvka zvedl ze židle a rozešel se za ní pryč z jednací místnosti. Před dveřmi se točilo pár novinářů a pokoušeli se zastihnout mladého chlapce na malou chvilku, na krátký rozhovor. Jemu byli ale všichni ukradení. Jediné, na co dokázal myslet, byla jeho situace. Jeho matka, jeho otec. Před očima se mu na pět vteřin zatemnilo, když si vzpomněl na ten osudný den. Bylo to jen před třemi týdny.

"Nedělej to, Sam. Nedělej nic, čeho budeš později litovat." Otec se ji pokoušel zastavit, ale Liamova matka byla k nezastavení.

"Můžeš si za to sám!" zašeptala a to bylo poslední, co mohl mladíkův otec slyšet. Vylítnutí kulky z hlavně pistole už nešlo zastavit. A ve vzduchu letící tělo jeho milovaného tatínka už také ne. Ale zachránil jej. Zachránil svého syna. Žena zbraň upustila na zem a s vyděšeným výrazem se rozběhla pryč. Liam po čtyřech přilezl k otci a chytil jeho velkou dlaň.
"Prosím, tati. Nenechávej mně tu." Zoufal. Otec už ale při životě nebyl. Ocelová kulka jej zasáhla přímo do srdce. Liam vyřkl naposledy "Miluji tě," a do místnosti už vletěla zásahová jednotka. Všechno se v ten moment seběhlo strašně rychle. Odstrčili ho od otce a začali jej oživovat. Dávno už ale návrat nebyl možný. Dávno už byl pryč.

Teď byla schizofrenií trpící žena odsouzena do konce života na pobyt ve vazební psychiatrické léčebně. A mladičký kluk, který měl do posledních týdnů zcela normální spokojený život, byl poslán na úplně nové cizí místo. Mezi cizí lidi. Bez svého tatínka.

Nastoupil do černé audiny na zadní sedadlo a připásal se. Paní z úřadu se posadila vedle a také se připoutala pásem. Na přední sedadla dopadla dvě těžká těla strážníků v uniformách. Jeden z nich, ten za volantem, zastrčil klíč do zapalování, sešlápl spojku a otočil klíčkem. Auto se nastartovalo, zařadil rychlost a pomalu pouštěl nohu ze spojky, přičemž sešlapával plyn. Auto sebou cuklo a rozjelo se. Liam byl moc unavený na to, aby pozoroval z okna ulice, nebo jakým směrem jedou. Venku se stmívalo a jeho víčka se pomalu klížila v spánku. Podřimoval cestou, která trvala asi pětadevadesát minut, celou dobu a ostatní pasažéři v autě se ani neopovážili pípnout. Všichni byli osudem mladého chlapce velmi zasaženi. Netušil, že tohle není zdaleka všechno, co si pro něj osud přichystal. Netušil, že by zase mohl být milován. Že by zas on mohl někoho milovat. Auto zabrzdilo před menší šedohnědou vilou, načež se Liam vzbudil.

"V klidu, Liame, nikam nespěcháme." Usmála se na něj vlídně paní, jež mu dělala v autě společnost a odepnula si pás. Policisté už dávno vystoupili a každý z nich otevřel jedny zadní dveře. Liam se odpásal a oni jim pokynuli rukou, ať vystoupí. Dveře auta za Liamovými zády bouchly a slyšel jen zavrzání při otvírání kufru. Zahleděl se zkoumavě na budovu před ním, ale hned ho zase zájem opustil, když si vzpomněl, co zde dělá. Před ním se objevil jeden ze strážníků, držíc v ruce dva kufry, a druhý už ho poplácával po zádech.

"Tak pojďte, odvedeme vás rovnou do vašeho pokoje." Liam se za nimi poslušně rozťapkal. Když vlezl dovnitř, nikdo už po chodbách nechodil. Bylo čtvrt na dvanáct večer, dávno po večerce. Došli všichni společně až do druhého patra budovy a ta starší paní z úřadu zaklepala na dveře. Ozvalo se jen tiché zamrmlání čehosi, a tak žena bez dalšího klepání otevřela dveře. V pokoji byla skoro tma, jen lampička u psacího stolu svítila. U stolu někdo seděl a hned, jak si všiml návštěvy, vyskočil na nohy a přešel až ke dveřím.

"Zdravím, omlouvám se za vyrušení, ale vedeme vám nového spolubydlícího." Kluk od dveří poodstoupil a pustil ženu i s Liamem dovnitř. Hnědovlásek se stále schovával za svým doprovodem a protíral si opuchlá očka, aby lépe viděl. Obyvatel pokoje se nahnul a zatáhl za provázek uprostřed místnosti, čímž rozsvítil světlo. Zaostřil pohledem na chlapce za paní, která o něčem mluvila, a pak jí dál věnoval svou pozornost.

"Vy musíte být Niall, že mladý muži?" Chlapec zvědavě přikývl. "Tohle je Liam Payne, bude s vámi na pokoji." Odstoupila chlapcům z výhledu a popostrčila hnědookého k Niallovi, který už mu podával ruku. Liam bojácně stiskl menší dlaň a pak zase odskočil dál od všech, až narazil na postel, do které málem spadl. Srovnal rovnováhu a nespokojeně se ošil.

"Liame, je pozdě, ráno sem přijedu a půjdu s vámi za ředitelkou. Všechno vám tu ukáži. Kdyby se něco, dělo volejte mi, nebo poproste tady Nialla," promluvila k stále se třesoucímu chlapci a ukázala na blonďáčka. "Nialle, budete tak ochotný a ukážete Liamovi, kde jsou sprchy a záchod?"


"Ovšem," přikývl mladík a pokusil se úsměvem získat hnědoočkovu pozornost. Povedlo se mu to, Liam se mu na chvilku zadíval do modrých studánek, které mu připomněly ty otcovy, a tak zase sklopil hlavu i pohled k zemi. Potlačil pláč a nechal tu ochotnou starostlivou paní i s policisty odejít.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 14. srpna 2016 v 21:48 | Reagovat

Chudák malej doufám že na něj nebude nikdo zlý. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama