Kapitola 12.

26. července 2013 v 23:11 | Dixion |  Bromancelove


Velké oči, které na barevných obrázcích měly modrozelenou nebo šedou barvu. Krásně vykrojené rty, trošku plné, srdíčkovité. Někde se i smál, měl krásně rovné zoubky. Dokonale tvarované obočí a husté řasy. Roztomilý nos, drobně pihatý a dokonale rovný. Někde vlasy měly nádech spíš do blonďata, někde byly tmavé, skoro černé, ale to mohl být stín. Zkoušel najít na líci papíru nějaké heslo, jméno, cokoliv, ale nikde nic nebylo.

Chlapec na posteli se začal vrtět, proto Liam leknutím nadskočil a raději se odplížil k sobě na postel. Bylo to asi trochu neslušné… hrabat se někomu ve věcech, přesněji v papírech. Ale jeho šíleně zajímalo, kdo to je a hodlal se na to Nialla v nejbližší době zeptat. Nechtěl si přiznat, že by mu bylo líto, kdyby měl blondýnek přítele. Strašně si jej zamiloval. Nebyl zamilovaný, ale začínal něco takového cítit. Jenže kdyby měl, nenechal by přece se sebou takhle manipulovat. Také nechtěl dělat ukvapené závěry, třeba to není nikdo skutečný. Taky takhle krásný člověk se nevidí často, vypadal opravdu jako Pan Dokonalý, takový ten kluk, kterého si přejí všechny dívky a ta menšina homosexuálů.
Niall se probudil s tím, že jej hnědovlásek stále svírá v náručí, jenže když se pořádně rozkoukal, zjistil, že je v posteli sám. Vzdychaje se nespokojeně zvedl a protáhl se do všech stran. Promnul si očička a pokusil se zaostřit. Rozhlédl se po pokoji. Liam seděl na své posteli a krásně se na něj usmíval.

"Ahoj, spáči," šeptl k němu a při pohledu na modrookého drobečka se rozněžněle usmál. Niall bezmyšlenkovitě vstal a přešel k němu, stále zabalený v dece, protože mu byla strašlivá zima. Posadil se vedle něj a opřel se o popraskanou omítku. Chvíli uvažoval, má-li… Nevydržel to, roztáhl ručičky a objal chlapce, sedícího vedle něj. Jednu nohu strčil do škvírky, mezi Liamovými zády a zdí a druhou přehodil přes jeho klín. Zadeček šoupl blíž k němu, až jej nohami objímal opravdu pevně. Ruce přemístil z ramen na pas a hlavu konečně schoval do ohbí mezi hlavou a ramenem svého přítele.

Když jej hnědoočko začal hladit jednou hřející dlaní po zádech a druhou strčil pod blondýnkovo modré tričko a jemně ho pohladil na bříšku, Niall okamžitě usnul znova. Po chvilce padla únava i na hnědovláska. A to bylo poprvé, co ani jednoho z nich ve spánku nestrašila žádná noční můra.

Prospali celé odpoledne, nevzbudil je ani zvonek připomínající konec poledního klidu. A pro jejich smůlu je nevzbudil ani zvonek na večeři. První se probudil Niall, ve stejné pozici, ve které usnul. Až na to, že Liamova ruka už nebyla na jeho bříšku, ale tam dole. A přes tepláky to šlo opravdu velmi cítit. Opatrně jeho ruku vzal a posunul ji na hnědovláskův vlastní klín. Pak se až podíval na digitální budík, který ležel na druhé straně pokoje, na jeho nočním stolku. Dvacet padesát. Cože?

"Liame?" Zvedl hlavu kousek nahoru, aby mu viděl do tváře, do které jej něžně plácl. Blonďáček se rozplýval nad jeho andělskou tvářičkou. Byl tak neuvěřitelně krásný a ani nevypadal, že si to o sobě myslí. Rozněžněle se v úsměvu kousl do spodního rtu, z úst mu vyšlo táhlé aaaw, čímž nakonec chlapce vzbudil. "Propásli jsme večeři," zasmál se tiše a políbil mžourajícího kamaráda na bradu. Ten chvíli vstřebával informaci a pak se rozfňukal.

"Ale já mam hlad," podíval se nešťastně na Nialla, jenž se mu stále choulil v náruči. Nad hlavou, v okně, už nesvítilo slunce, nýbrž měsíc, a ocelově šedá obloha se pomalu měnila do černé. Blonďáček miloval západ slunce, každý den se na něj chodil dívat na střechu, kde ho nikdo nemohl otravovat. Takže mu bylo líto, že jej dnes neviděl. Ale jakmile si uvědomil, s kým sdílel postel, hned ho to přešlo. Beze slůvka se vymotal z deky a náručí andělsky krásného kamaráda a vydal se k sobě do skříně pro něco k jídlu. Když jede kuchařka do města, nebo se tam dostane on sám, vždycky se postará o to, aby měl zásoby aspoň na týden.

"Pojď si něco vybrat sám, nevím, co máš rád." V mžiku byl Liam za ním a dýchal mu na šíji. Byl ostýchavý a, co se týče braní si cizích věcí, stydlivý. Proto mu Niall nakonec strčil do ruky pytlík brambůrek a minerálku. Sám pak vzal balíček karamelových sušenek a šel za ním zpátky do peřiny. Jedli, smáli se a navzájem se krmili. Liam už si ale nemohl pomoct. Byl zvědavý a vlastně hlavně žárlivý.

"Všiml jsem si," ukázal na stůl,"že moc nádherně maluješ." Blondýnkovi zrůžověla líčka.

"Fakt myslíš?" Ukousávaje sušenku se mu zadíval do očí.

"Opravdu. Já… mohl bys mě taky někdy namalovat?"

"Směl bych?" Rozzářil se jako sluníčko a přitulil se blíž k hnědovláskovi.

"A kdo," Niall vyděšeně vzhlédl, doufal, že se nezeptá na to, na co myslel,"je ten kluk na těch obrázcích? Přítel?"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama