Kapitola 21.

26. července 2013 v 23:33 | Dixion |  Bromancelove


Blondýnek si v duchu zaklel. Nechtěl mu o tom povídat… jenže už to jednou nakousl. Zamyslel se, zapřemýšlel, jak mu to všechno podá tak, aby to vyznělo co nejmíň… hrozně.

"A kde jsem skončil?" Snažil se ještě chvilku zdržet, i když přesně věděl, kde naposledy skončil. Chtěl víc času na přemýšlení, jenže ten mu Liam nedával.

"Jak si od tebe odsedl, a kluci se s tebou přestali bavit." Zašeptal soucitně, jelikož věděl, jak moc ho to asi bolí.

"Hm, nejen kluci." Vydechl, začínaje si prsty mnout místo nad kořenem nosu, aby nezačal plakat. "Zůstal jsem tu sám. Úplně sám. Týden se semnou kromě Debbie nikdo nebavil. Ředitelka byla na cestách a pan Patrick, to je správce, byl v nemocnici na operaci žlučníku. No a jednoho dne, asi po osmi nebo devíti dnech mi přišla zpráva. Stálo v ní, že se semnou chce vidět, jestli by se nemohl po večeři stavit. Tak moc jsem se na něj těšil… Když nad tím teď přemýšlím, vlastně to célé byla pěkná hloupost, nechápu, jak jsem mohl být tak slepý a naivní." Otřel si z tvářičky první slzičku a s hlubokým nádechem pokračoval. "Na večeři jsem ani nechodil. Žaludek jsem měl jak na vodě, vůbec jsem neměl hlad a hlavně jsem se mezi tím ustrojil. Vylil jsem na sebe nejmíň půlku kolínské a oblékl jsem si úplně nové oblečení. Ještě před dvěma týdny to vybíral se mnou… Posadil jsem se na postel a čekal jsem. Nic jsem nedělal, jen jsem seděl a bedlivě pozoroval dveře. Ani nevíš, jakou jsem měl radost, když vešel; tak krásný jako vždycky. Nádherně se na mě usmál a zhasnul světlo." Liam přejížděl po blondýnkovo buchtičkách bříškem ukazováčku a pozorně poslouchal. "Hm, nechceš… chci říct… neoblékneme se už? Je mi to nepříjemné; takhle ti o tom vyprávět skoro nahý. Mám z toho špatný pocit."

"Jasně, cokoliv, drobečku." Natáhl se, aby jej mohl políbit. Pak se oba zvedli a posbírali si věci ze země. Liam uklidil své kalhoty na opěradlo židle a oblékl si tričko i svetřík, ve kterém byli venku. Pak na sebe natáhl Adidas tepláky a počkal, až se oblékne Niall. Mezitím ustlal blondýnkovu postel a zastrkal prostěradlo. Modroočko si vzal modrý pletený svetr, nijak moderní, zato pěkně hřál, a navlékl se do džínových lacláčů. Lacly nechal rozepnuté viset dolů, takže to nakonec kupodivu vypadalo hezky, ležérně. Došel k posteli, kde seděl Liam, a posadil se vedle něj. Přítel si jej rukou, přehozenou přes jeho drobná ramena, přitiskl k sobě a do druhé ruky uchopil tu Niallovu.

"Kde jsem… Jo, uh. No, a když zhasnul světlo, šel přímo ke mně. Posadil se vedle mě a chvíli jen koukal do zdi, stejně jako já. Věděl jsem, že je tak sebevědomý, přímo překypoval sebevědomím. Měl moc vysoké ego. Jenže já to na něm zbožňoval. Vyskočil na nohy a posadil se mi do klína. Normálně, bez jakéhokoliv ostychu. To co mi řekl, v životě nezapomenu. Nikdy, nikdy v životě. Než jsem tě potkal, byl to můj nejkrásnější moment v životě." Liam se usmál a políbil jej ochranitelsky do vlásků. "Řekl mi to. Miluju tě, promiň. Jen ta tři slova. A pak se na mě vrhnul. Víš, zní to ošklivě. Vrhnul. Jenže jinak se to asi ani říct nedá. Vysloveně po mě skočil a… skončilo to mým prvním milováním." Blondýnkovo drobné tělíčko se otřásalo pod náporem vzlyků. Plakal tak silně, bylo vidět, že je tím opravdu velmi zasažený. Schoval hlavu do dlaní a zhluboka dýchal. Liama trápilo jej takhle vidět, jenže… věděl, že když mu to poví, bude se cítit lépe. Nebo si to spíše myslel. Nemohl tušit, co z něj nakonec vyleze. Nemohl tušit, že si jeho malý blondýnek prošel takovým silným zážitkem. A byl zvědavý, toužil znát celou pravdu. "Jenže, hned, jak jsme skončili, zvedl se a beze slova odešel. Myslel jsem, že si jen pro něco odešel a hned se vrátí. Ale nevrátil. A druhý den, bylo pondělí, ve škole… to taky nikdy nezapomenu." Škytal. Jeho roztomilá bradička se znovu rozklepala a blonďaté pramínky vlasů na hlavě se mu zběsile třásly. "Dal jsem si bundu do skříňky a šel do třídy. Seděl zase v naší lavici a já jsem byl štěstím bez sebe, když jsem ho v ní uviděl. Jenže když jsem tam došel, řekl mi s ledově klidným výrazem, že to místo je obsazené. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem utekl. Šel jsem za Deborah, ona je moje zpovědnička." Tence se zasmál při pomyšlení na jeho milovanou Debbie. "Všechno, všecičko jsem jí řekl. Cítil jsem, že jí můžu věřit, a ona mě nezklamala. Tehdy mě utěšila jídlem, sladkostmi a mateřskými vtípky. Tak jako vždycky. A taky mě pořádně objala, víš? To ona umí… ještě líp než vařit." Zase se zasmál, Liam tentokrát s ním. "Čtrnáct dní jsem předstíral nemoc. Ale ke konci si už mysleli, že je to vážné a chtěli mě vzít do nemocnice, a tak jsem se stonáním přestal. A šel jsem do školy. Snažil jsem se nevšímat si ho, jak ve škole, tak tady, ale on mi zase napsal. Ať přijdu do budky."

"Do čeho?" Zeptal se Liam.

"Zase mi do toho skáčeš." Pokáral jej Niall a stiskl pevněji Liamovu ruku. Užíval si Liamův nádherný roztomilý úsměv, jelikož ani nedoufal, že ho po tom, co mu to řekne, ještě uvidí."Vzadu na zahradě máme dřevěnou boudu. Je to vlastně sklad sportovního a zahradnického náčiní. Jinak jsou ty věci skladovány tady v domě, ve sklepě a na půdě. No a zrovna tam nebyly. A já jsem tam zase jak pitomec šel. Ani nevím, co jsem si od toho sliboval… Byl tam, stál veprostřed místnosti, kterou osvěcovala petrolejová lampa, a nechal mě dojít až k němu. A začal neustále opakovat, ať už mu to řeknu. Věděl jsem, co myslí. A tak jsem, po několikáté jeho prosbě, svolil a řekl jsem mu, že ho miluju. Vlastně jsem toho řekl mnohem víc, neuvěřitelně jsem se rozpovídal, protože se na mě, myslel jsem, že upřímně, usmíval. Tak moc jsem si přál, aby mě měl opravdu rád. Já jsem si vlastně do té chvíle myslel, že má." Na chvíli se zamyslel, jestli má. Jestli si má vychutnat jeho rty, co nejvíc může. Opravdu byl přesvědčený, že jej Liam po tomhle už nebude chtít. Že na něj také zanevře. Proto se otočil k němu a své, od slz slané rty, spojil s těmi jeho. Jeho tělo se začalo až nekontrolovatelně ošívat a smáčel při polibku Liamovu hebkou tvář hořkoslanými slzičkami. Hnědovlásek jej pevně držel, držel jej pod kontrolou, ale polibku se nebránil. Myslel, že je to jakási potřeba; potřeba vědět, že jej podporuje a je tu pro něho. Při každém dalším slově, jež vycházelo z Niallových nádherných rtů, si uvědomoval víc a víc, co k němu vlastně cítí. Ač to bylo, pro někoho nepochopitelně, ukvapené a někdo by řekl, že za tak krátkou dobu nemožné… každé Niallovo bolestivé slovo o lásce k tomu chlapci ho utvrdilo v tom, že blondýnka miluje. Bezmezně a velmi silně. Modroočko se odtrhnul, ač nerad, od jeho rtů a schoulil se mu do náruče. "Když jsem domluvil, on se jen lítostivě zatvářil. Tušil jsem, na čem jsem, jenže zdaleka by mě nenapadlo, co mi provedl. Řekl jen mám tě. Nic víc a poodešel k parapetu. Vzal něco do ruky a já poznal, co to je, až když přišel blíž. Byla to kamera. Stále s ní na mě mířil a já mně popadl hysterický záchvat. Křičel jsem na něj a plakal, jenže on se mi jen dál smál a natáčel mě. Naštval jsem se a prudce do něj strčil. Otočil jsem se a utíkal pryč. Jen jsem mezi dveřmi slyšel, jak dopadl na zem. A neohlížel jsem se, jen jsem prostě utíkal dál. Běžel jsem do pokoje a brečel jsem hlasitě do té doby, dokud jsem neusnul. Probudily mě až sirény. Vyběhl jsem ven, do zahrady, odkud se ozývaly ty houkačky. Všichni byli už samozřejmě tam a křičeli jeden přes druhého. Prodral jsem se tím davem, nedbal jsem jejich znechucené pohledy a zlostné výkřiky. Budka se proměnila v černý mazlavý popel. Stála tam všechna ta auta. Policisté, záchranka i požárníci. I pohřební vůz." Liam vyděšeně naslouchal, ale nepřestával konejšivě třít přítelova ramínka a líbat jej do vlásků… Přestal, až když uslyšel Niallova poslední slova. "Když jsem ho uhodil, spadl hlavou na petrolejovou lampu… Jen já můžu za jeho smrt."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 14. srpna 2016 v 23:17 | Reagovat

Tak to jsem nečekala. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama