Kapitola 23.

26. července 2013 v 23:36 | Dixion |  Bromancelove


"Vážně to nic nezmění?" Opatrně šeptajíc, se utápěl v jeho čokoládových panenkách. Nemohl stále uvěřit tomu, že našel někoho tak bezkonkurenčně nádherného, rozumného a zkrátka… uh, naprosto k sobě pasovali.

"Vážně. Vlastně vím, že to nebyla tvá vina. Kdyby ti totiž neublížil, nic by se nemuselo stát. Nějaká hloupá nehoda z tvé minulosti přeci nemůže neustále ovlivňovat tvou budoucnost a ani přítomnost. A já osobně se už minulostí zabývat nechci. Ani svojí, ani tvojí… ničí." Malinko se rozzlobil, když si uvědomil, že si Niall myslel, že se na něj kvůli něčemu takovému vykašle. Nevěřil mu? Asi ne…

"Jsi úžasný." Vydechl modroočko a odvážil se jej políbit. Hravě zaváděl zuby o jeho rty a jazykem šimral jeho patro.

"Uh, takže to bylo vše, co jsi mi chtěl říct? Znám už celou pravdu?" Řekl poté, co Niallovi polibek oplatil. Budil u něj jakousi autoritu; Niall měl pocit, že ho musí poslouchat. I když nepříjemné mu to nebylo a hlavně on by v páru ten dominantní být nechtěl, vyhovovalo mu to takhle, i když Liam tak vůbec úmyslně působit nechtěl.

Blonďák zapřemýšlel.

"Ano, to je všechno." Měl pocit, jakoby z něj najednou všechno opadalo. Jako kdyby měl roky ztuhlý krk a najednou s ním mohl otáčet. Nebo jako by měl v prstu třísku a konečně se mu ji podařilo vyndat.
Všechno je zase v pořádku.

"Miluju tě," zopakoval mu znovu Liam. Niall hned náruživě přitiskl své rty na jeho, zatímco jedna jeho dlaň svírala Liamovo ramínko a druhá si přitáhla za krátké hnědé vlásky jeho hlavu blíž k sobě, jen aby mohl polibek prohloubit co nejvíc. Po pravdě chtěl Niall odvést pozornost od toho, že mu vyznání lásky neoplatil slovy, a Liamovi by to mohlo připadat divné, nebo by z toho mohl být smutný. Jenže on měl jen potřebu mu to říct, ne to slyšet, a tak se nad tím ani nepozastavil a dál si kradl přítelovy polibky.

"Večeře," vydechl blondýnek do polibků, když jim v uších začal cinkat zvonek. I když Niall hlad neměl, byl ještě plný od oběda, rád uslyšel zvonění. Znamená to totiž chvilku uvolňujícího ticha, poněvadž spolu při jídle většinou moc nemluví. A on ticho právě potřeboval. Nebo alespoň poloviční; takové, že se jej na veřejnosti už na nich chvíli ptát nebude.

"Až se vrátíme, zavěsíme si nad postele ta peříčka. Víš, co myslím?" Přikývl a pečlivě zkontroloval, jestli má již rty suché, aby si toho nikdo nevšiml. "A, Ni?" Chytil jej ještě přede dveřmi za ruku. "Ti kluci… oni tě šikanují?" Blondýnek smutně přikývl. "Jen kvůli tomu klukovi?"

"Bohatě jim stačilo, že jsem gay, Liame, a pak když zjistili, že to kvůli mně umřel… hm, ten s tou bradkou, víš který? Jak minule přišel k našemu stolu… to byl jeho bratr."

"Bratr?"

"Ano, ten starší. Říkal jsem ti přeci, že on měl o rok staršího bráchu. Za měsíc, ani ne, by měl odejít."

"Aha, no tak pojď, mám hlad." Čapl jej za ruku, dál se tím už nezabývaje, a vytáhl z pokoje. Za dveřmi se ale hned pustili a sešli schody. Proploužili se chodbou a zastavili se u nástěnky. Niall prstíkem vyhledal aktuální jídelníček a přečetl nahlas, co že budou večeřet.

"Houbová omáčka s knedlíkem, houskovým. Anebo-o-o zapečené těstoviny." Otočil se na svého partnera a šeptem na něj promluvil. "Co si dáš ty, miláčku?"

"Hm, nejím houby, tak co myslíš?" Zasmál se hnědovlásek a rozhlížeje se kolem sebe políbil jemně spodní ret svého malého blonďáčka.

"Li, v jídelně už ale nesmíš." Šeptl mu do ouška s omluvným pohledem k tomu a otevřel dveře do jídelny. Oba dělali, jakoby se nic nestalo. Došli spolu, jako vždycky, k přepážce a Niall si řekl o dvě porce těstovin. Talíře dal Liamovi do rukou a sám vzal dva šálky meduňkového čaje. Hnědoočko stále, přešlapujíc, čekal, jaké jim blonďák vybere místo. Jídelní stoly byly ale skoro všechny obsazené, jediný úplně volný byl uprostřed místnosti. S hlubokým povzdechem došli až k němu. Cestou na ně polovina dětí koukala a cosi si o nich šeptala. Ani blonďáček ani hnědovlásek tomu nevěnovali pozornost, jen se posadili naproti sobě a povzbudivě se na sebe usmáli.

"Ještě příbor, promiň." Kuňkl Niall a zvedl se z plastové židle. Odešel pomalu k příborníku a Liam si užíval pohled na jeho pěkný zadeček. Najednou si k němu ale někdo ztěžkle přisednul.

"Potřebuješ něco?" Zeptal se bez ostychu, na rovinu, toho vlezlého kluka s bradkou, co je otravoval už minule. Vlasy měl ještě o něco mastnější, než posledně.

"Do hajzlu… co tohle všechno má kurva být?" Praštil pěstí do stolu, až talíře na chvíli vyskočily do vzduchu. Niall to s příborem v ruce zahlédl a hned o něco zrychlil.

"Vypadni, už jsem ti jednou říkal, že u našeho stolu nejsi vítán." Liam to vzal po svém; začal mluvit drzým tónem a posměšně se mu díval do nehezké tváře. Nechápal, jak mohl být ten krásný kluk z obrázků jeho bratr. Mezitím, co se ten kluk rozmýšlel, co mu na to odpoví, modroočko došel až ke stolu. I když to v něm vřelo, měl strach. Beze slova se posadil a olízl si nervózně rty.

"A já jsem ti už jednou říkal, že si na mě otvírat pusu nebudeš!" Výhružně se postavil, načež Liam zareagoval naprosto stejně. Všichni, včetně kamarádů toho zloprcka, si to přiznali; z Liama šel zkrátka větší strach. Všichni také viděli, že se začal bát.

"Nebudu to opakovat. Odejdi, prosím, od našeho stolu." Kladl důraz na každé vyřčené slovo. Niall to jen, trošku pyšně, sledoval cucaje cínovou vidličku. "A už se nevracej." Dodal hnědoočko drze a nebezpečně přimhouřil oči. Kluk opět zlostně bouchnul do stolu pěstí, čímž vylekal modrookého chlapce, jenž u něj seděl, tak, že si vidličku málem strčil až do krku. V tu chvíli si uvědomil pachuť cínu v pusince, jelikož příbor cucal vážně dlouho, a raději to zapil čajem. Ani nestihl zaregistrovat, že ten kluk odešel, doprovázen Liamovo nenávistným pohledem, z jídelny pryč. Ten se posadil, a jakoby nic, uchopil příbor, který ležel před jeho talířem, a začal jíst.

"Jez," broukl k modrookému s úsměvem, když viděl, že je ještě stále v transu. Jako na povel poslechl a nasoukal do sebe zhruba půlku porce. Dál už nemohl. Počkal, až dojí Liam a uklidil po něm nádobí. Ten mu za to vděčně poděkoval a vydali se spolu na pokoj. Stereotypní, jenže takhle to prostě chodilo vždycky. U každého. Z pokoje někam, odněkud na pokoj, z pokoje na jídlo, z jídla na pokoj, z pokoje někam… dokola a dokola, dokud z domova neodejdete na dobro.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. srpna 2016 v 21:03 | Reagovat

Liam je zlatíčko jak se stara o Ni.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama