Kapitola 4.

26. července 2013 v 22:29 | Dixion |  Bromancelove


Při cestě do pokoje se Niall stále ohlížel, jestli Liama někde neztratil. Ten byl totiž úplně mimo a nekoukal na cestu. Potkali pár lidí, kteří je se zájmem pozorovali, jak jdou spolu a potom za nimi Niall zavírá dveře. Hned si o nich začali šuškat. Co jiného, než sprosté nechutné poznámky? Vždyť s tím Niallem na pokoji nemůže být normální kluk…

"Hele?" Niall se snažil upoutat chlapcovu pozornost, protože s ním chtěl ještě mluvit, ale k ničemu velkému se neodhodlal. Nakonec. "Kdyby tě to zajímalo, tak díky tomu, že je zítra sobota, je budíček až v deset. Mam tě vzbudit dřív, aby na nás ještě zbylo něco ze snídaně?" Liam na něj zamračeně nechápavě hleděl a neodpovídal. "Víš, někdy, když přijdeš pozdě k jídlu, toho moc nezbude. A taky bychom si mohli zabrat nějaké lepší místo. Ovšem, pokud chceš i ty."

Snažil se zapůsobit svým neodolatelným úsměvem, který byl ale pod už zhasnutým světlem špatně vidět. Přes to Liam skoro nadšeně přitakal.

"Jo, to by bylo fakt super." Ani se nemusel nutit a úsměv se mu sám rozlil po tváři. Niall zalezl do své postele spokojený z jejich zatím dobrého vyvíjejícího se vztahu. Mohl by se dál vyvíjet a růst… A pak by z nich třeba mohli být i přátelé.

Liama v noci zase pronásledovala noční můra. Zase ta ošklivá scéna. Zase se probudil se spoceným čelem a už zase se skoro nevyspal. Nevyspal se od té doby ještě ani jednou. V noci se probouzel a bál se, že za ním matka přijde a znovu na něj zamíří pistolí. A tentokrát se jí to povede, protože táta, který ho zachránil před tím, už tu není. A on taky zemře. I když si přál jít za tatínkem, nikdy by neměl sílu na to si ublížit. Věděl, že by to nikomu nevadilo, nikomu by nechyběl, protože už nikoho nemá, ale on by se sám zabít nedokázal. Kolikrát za těch pár týdnů ležel na provizorním lůžku na policejní stanici, kde až do dneška přespával, s nůžkami na nehty nebo střepem a snažil se překonat strach ze smrti. Ale nikdy ten strach nepřekonal.

Když se vzbudil, mohlo být kolem čtyř ráno. Byl červen, venku pomaličku svítalo. Nad hlavou měl malé střešní okýnko, kterým pozoroval oblohu a snažil se uklidnit pohledem na měsíc. Tipoval, za jak dlouho bude úplněk a zkoušel to spočítat. To jej zabavilo asi na hodinu, pak mu měsíc zmizel z dohledu a začalo pršet, přes okenní sklo nešlo už nic vidět, a tak se snažil soustředit na popraskanou omítku vedle jeho hlavy. Přemýšlel, jak vznikla ta malá dírka ve zdi, od které se asi postupem času tvořila ta dlouhá prasklina. Jenže po chvíli ho přestalo bavit. Rozhodl se tedy, že se posadí. Opřel se o popraskanou stěnu a nohy si přitáhl k čumáčku. Na některá místa v pokoji už bylo téměř zřetelně vidět, to díky těm střešním oknům. Najednou něco na druhé straně místnosti zašramotilo. Vylekaně si klekl a snažil se zaostřit na pohyb v šeré místnosti. Stále mu nedocházelo, že je to jen jeho blonďatý spolubydlící. Tak trochu se mu vykouřilo z hlavy, že s někým pokoj sdílí. Až když Niall trošku zamlaskal a nespokojeně zamručel, došlo mu, jaká bytůstka ho tak vystrašila. Blonďáček. A asi se mu také zdá něco ošklivého. Ulehl zpátky do postele a poslouchal, jak se modroočko převaluje a stále nespokojeně mručí a kope kolem sebe a máchá rukama. Nakonec místo toho, aby se ukousal nudou, usnul. O ničem se mu nezdálo. Konečně. Vychutnal si skoro dvě hodiny klidného spánku, pak s ním někdo zatřásl. Jen tak jemně, něžně. I přes to se lekl a ještě před tím, než si bojácně přikryl hlavu peřinou, se ohnal pěstičkami. Niall se tak tak vyhnul a vyděsilo jej hnědovláskovo chování.

"Liame?" Snažil se z něj strhnout peřinu. Vlastně jej poprvé oslovil jménem a uvědomil si, že má moc hezké jméno. Znovu hnědovláska oslovil, a tentokrát se mu podařilo peřinu strhnout. Pod ní ležel schoulený v klubíčku vystrašený chlapec. Když si utvořil mezi prsty škvírku, přesně na jedno oko, nad sebou spatřil zase jen dvě průzračné studánky.

"To jsem jen já." Konejšil ho modrooký a pokusil se ho pohladit po hřebu ruky, kterou měl položenou na očích. Když neucukl, zopakoval pohlazení ještě jednou. Tím doopravdy Liama uklidnil, protože si sundal ruce od obličeje a posadil se.

"Promiň, bál jsem se, že je to… že je to… Chci říct…"

"To je v pořádku, Liame." Bavilo ho říkat jeho jméno. Šimralo ho na jazyku. "Pojď, oblékneme se a půjdeme na snídani."

Hnědovlásek přikývl a šel se obléknout, stejně jako Niall. Ještě před snídaní si došli vyčistit zuby a pak se vydali po kamenných schodech dolů do přízemí vily. Vkráčeli do jídelny, kde ještě skoro nikdo nebyl a Niall popostrčil Liama k přepážce. Ten ale vyjukaně koukal a nevěděl, co má dělat. Proto se modrooký naklonil k němu a poručil si dvakrát lívance, pokud ještě jsou. Hnědovlásek poděkoval jak Niallovi, tak paní za přepážkou a s talířem, na kterém se nacházely tři lívance s marmeládou, se rozťapkal těsně za kamarádem. Posadili se k malému stolku v rohu jídelny, Liam se posadil tak, že viděl na celou místnost, kdežto Niall tak, aby se tam dívat nemusel. Věděl, co přijde, až dorazí zbývající většina dětí.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama