Kapitola 5.

26. července 2013 v 22:30 | Dixion |  Bromancelove


Chvíli mlčky seděli a snídali. Hnědovlásek vzorně lívanec po lívanci zpracovával příborem, za to blondýnek do sebe pomaličku soukal ještě pořád první kus, který si držel prsty těsně u rtů. Nemohl odtrhnout oči od pohybů Liamových rukou a také od jeho takřka spokojené tváře. Také stražil uši a čekal, až uslyší první známky rozruchu, tedy známky toho, že do jídelny vstoupili kluci z jeho oddílu. Liam neměl tolik odvahy se dívat okolo sebe, spíše se občas vystrašeně rozhlídl po místnosti, ale většinou jeho pohled spočíval na modroočkovi nebo na talíři. Niall ihned zpozorněl, když za zády uslyšel pískání a hlasité řvaní čehosi. Zbrkle se otočil a spatřil přesně to, co čekal. U přepážky, kde se vydává jídlo, stál hlouček puberťáků, kteří se prali, kdo dostane dřív jídlo. Se strachem v očích se otočil zpět na svého společníka a pokusil se o klidný výraz.

"Děje se něco?" Liam chtěl stejně nějak navázat konverzaci, a tohle se jevilo jako šance. Hloupá otázka, ale bylo téměř jisté, že se díky ní začnou konečně o něčem bavit.

"Ne, v pohodě." S úsměvem na něj kývl a přetočil pohled ke skupince kluků, na které Niall tak zíral. Jeden z nich se na Liama na chvíli zahleděl, a pak něco pošeptal dalšímu. Ten dalšímu a ten dalšímu… Až na ně všichni ti kluci upřeli pohled. Hnědooký chlapec svraštil obočí a pohlédl radši zase na blondýnka.

"Co to je za kluky?" Byl zvědavý. Niall se zamračil, ten výraz mu ale vystřídal hned nato smutný a ztrápený škleb. Přesto odpověděl.

"Ti jsou s námi v oddíle."

"V jakém oddíle?" Liam pozvedl obočí a nabral na vidličku poslední kousek lívance, který na jeho talíři ležel. Vytřel zbytek marmelády a strčil si jej do pusy.

"Jsme tu rozdělení, víš? Dělí se to podle věku. My jsme nejstarší oddíl, pátý. To jsou ti, co už odsud za chvíli budou moct vypadnout a jít do světa." Odmlčel se a trošku si odkašlal. "Když jsem u toho… kolik ti vůbec je?"

"Za dva měsíce budu mít osmnáct. No a co ty?"

"Já, no… Jen můžu? Máš tu trochu džemu," Niallovu tvář pokryl ruměnec, nahnul se přes stůl a rohem ubrousku setřel marmeládu nad Liamovým koutkem. On také hned zčervenal, víc než blonďáček, a stydlivě se pousmál. Niall už chtěl odpovědět, když za zády uslyšel přesně to, co čekal.

"Bacha, hoši! Blonďák si našel kluka!"

Dělal, že to neslyšel, ignoroval to, a radši odpověděl na Liamovu otázku.

"Ehm, vážně? Mě bude osmnáct ani ne za tři měsíce." Liam přikývl a sladce se usmál. Taky se snažil nedávat najevo, že tu urážející poznámku slyšel, ale přišly další.

"Čumte na ty buzíky!" Zařval jeden z nich nepříjemným pisklavým hlasem, ukázal na ně a pak se zasmál. Na to se celá jídelna otočila k páru kluků, sedícímu v rohu jídelny. Liam se kolem sebe rozhlédl, aby se ujistil, že je to opravdu mířeno na ně. V tu chvíli si Niall připadal opravdu ztracený. Myslel si, že Liam uteče a nechá jej tam sedět ztrapněného a poníženého, protože on sám se také musí cítit stejně. To kvůli němu ho urazili a on se teď s ním nebude chtít bavit. Zase nebude mít jediného kamaráda a opět se od něj spolubydlící odstěhuje. Místo toho ale Liam udělal, že poznámky neslyší a dál se věnoval koukání do modrých studánek.

"Tak to bychom mohli vlastně oslavit společně," usmál se na něj, zakrývajíc nervozitu, která ho přepadla, díky prostořekosti nějakých blbců stojících opodál. Niall se zakuckal soustem, jež zrovna polykal, a radši se napil jemně perlivé minerálky, která stála ve sklenici hned vedle talíře se snídaní.

"Vážně?" Zeptal se, nevěříc svým uším.

"Proč bych to říkal, kdybych to nemyslel vážně?" Liam se opět zasmál, ale úsměv mu zamrzl na rtech, když jeho pohled spočinul na klukovi, který si to mířil směrem k nim. Byl vysoký asi tak jako Niall, takže drobet menší než Liam. Měl trošku delší, mastné, tmavě hnědé vlasy a bradku. Tílko na něm viselo i přes to, že byl pěkně svalnatý, ale i tak by ho Liam zvládl levou zadní. Doopravdy šel k nim.

"Copak Nialle, máš nového kamaráda?" Položil ruku na blondýnkovo ramínko, ten před ním ucukl a bojácně se skrčil.

"O co ti jde, sakra?" Sykl na něj modrooký, na chvíli vypadal, že ho snad praští, pak se ale zase schoulil na své židli do klubíčka. Celá jídelna se změnila v jedno velké oko, které pro Liama divnou, pro ně běžnou, situaci sledovalo. Vládlo hrobové ticho, všechny zajímalo, co bude dál. Malé děti to se strachem v očích sledovaly, těm starším už se v očích zračil spíš výsměch. Někteří si dovolili nesouhlasně vrtět hlavou, za což později schytali nepříjemné výhružné pohledy těch nejstarších kluků.

"Víš co, to stačí, nech ho být." Liam se konečně odhodlal mluvit. Všichni na něj nechápavě hleděli.

"Proč myslíš? Měl bych ho nechat, hoši?" Obrátil se na skupinku kluků, která prskala smíchy. To už hnědovlásek začínal být opravdu naštvaný. Nevěděl, co Niall tomu klukovi udělal, ale rozhodně mu nebylo příjemně, když tam takhle stál a děsil je.

"Vypadni od tohohle stolu, nejsi tu vítán." Zamračil se na něj, ale i blondýnek si v duchu přiznal, že jde z Liama strach.

"Jsi tu první den a otvíráš si pusu? Šlapeš vedle, příteli," zachrčel, chystajíc se odejít. "Vyřešíme to později, chudáku." Zachraptěl do jeho ouška a s odplivnutím na béžové linoleum odkráčel za svými kamarády.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 14. srpna 2016 v 22:12 | Reagovat

Tak to jsou zmetcí ty dva si asi skusej. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama