Kapitola 6.

26. července 2013 v 22:31 | Dixion |  Bromancelove


"Omlouvám se, Liame, nechtěl jsem, abys měl potíže." Blonďáček ztrápeně pohlédl na kamarádovu naštváním zkřivenou
tvář.

"Proč tě obtěžoval?" Liam ignoroval, co mu Niall zrovna řekl.

"O tom nechci mluvit. Možná později…" Blondýnek si nechtěl s hnědookým chlapcem pokazit, zatím hezky se rozvíjející, vztah. Nechtěl zničit svou šanci na přátelství.

"Jak chceš, je to tvoje věc," nakonec se na něj vřele usmál a lokl si vody. Také pil minerálku, jelikož čaje nesnášel a káva se k snídani nepodávala. V domově se káva nikdy nepodávala.

"Díky, že's… Vždyť víš, že ses mě zastal." Liam jen kývl a roztomile se zaculil. Zvedli se a odnesli talíře a skleničky do jedné z myček, které stály v rohu jídelny, hned vedle okýnka, kde se jídlo vydávalo. Niall to na sobě nedával znát, ale byl pěkně rozrušený. Šel prostě ven z jídelny a snažil se nedívat okolo sebe. Liam za ním skoro běžel, jaké z ničeho nic nasadil blondýnek tempo.

"Počkej!" Volal za ním, když už mu zase začal utíkat. "Kam běžíš?" Niall ale nereagoval, dál utíkal chodbičkou a zapadl za nějaké dveře. Hnědovlásek doběhl až na konec chodby a začal se rozhlížet okolo sebe. Do kterých dveří šel? Nezbylo mu nic jiného, než to otestovat. První dveře, které zvolil, byly zamčené. Na druhých stál nápis Sekretariát. Tam by asi nešel, a tak se otočil k posledním, třetím, dveřím. Stiskl kliku a pootevřel dveře do malé škvírky. V místnosti byla tma.

"Nialle?" Špitl a otevřel dveře dokořán. Do místnosti vpustil pramínek světla, ale to nestačilo na to, aby rozeznal, o jakou místnost se jedná, natož kde je modroočko. Nalevo od dveří nahmatal vypínač a rozsvítil světlo. Žárovka byla nejspíš hodně stará, občas zablikala, ale místnost už byla takřka osvícená. Zavřel za sebou dveře a rozhlédl se, zjišťujíc, kde se nachází. Obrovský pokoj, police a prach. Na každé polici byla dvoucentimetrová vrstva prachu, pavučiny nejen v rohu místnosti na stropě, ale všude. Takhle špinavé místo ještě neviděl. Chtělo se mu kýchat, prach byl všude v pokoji i ve vzduchu. Okno zde nebylo, jen jedna větrací šachta na stropě, ale ta už dávno nefungovala. Za jednou ze skříní se Niall určitě musel schovávat.

"Nialle, vylez ven sakra! Děsíš mě." Sykl naštvaně, ale ve skutečnosti byl rozrušený a trošku vystrašený. Niall se opravdu krčil za jednou skříní… a plakal. Pokoušel se zhluboka vydýchávat, aby jej neprozradily vzlyky. Silně vydechl obsah plic, načež nosem znovu nasál novou dávku kyslíku. Místo toho se mu ale do nosu dostal prach. Zašimralo ho v nose a na chvíli mu na zádech naskočila husí kůže. Snažil se to zadržet, ale i přes to, že se pokusil utlumit kýchnutí rukou a zacpáním nosu, jej Liam slyšel. Ve vteřině se nad ním skláněl.

"Co se stalo? Proč si mi utekl?" Osočil se na něj, ale vzápětí, když uviděl roztomilou ubrečenou tvářičku, jeho tón se změnil. "Tak mi řekni, co se ti stalo. Pomůžu ti."

"Neměl by ses semnou bavit. Vezmi si věci a odejdi z pokoje, dokud máš čas!" Vyjíkl a složil blonďatou hlavičku zpátky do dlaní. Liam nevěděl, co má dělat. Udělal mu snad něco? O ničem neví. Doposud se k němu choval normálně. Dokud nepřišel ten kluk. "Slyšíš? Máš šanci být s nimi, být u nich za normálního! Odejdi z mého pokoje, pokud nechceš mít problémy…" rozšeptal se zběsile, upozorňujíc kamaráda. Něco si ještě mrmlal do dlaní, to už ale hnědooký chlapec neslyšel. Nialla už opouštěla touha přátelit se s ním, už toužil jen po jednom. Aby jej nechali konečně na pokoji a aby kvůli němu neměl ten milý Liam potíže.

"Už toho mam dost. Zvedni se a řekni mi, co máš za problém." Liam si neuvědomoval, jak neohrabaně se chová. Nemohl, on totiž nevěděl, co má blondýnek za problém. Že ho šikanují. A už vůbec by ho nenapadlo, proč to dělají.

"Když ti to řeknu, začneš mě nenávidět." Fňukal drobeček.

"Proč bych tě měl nenávidět?" Zeptal se konejšivě.

"Všichni mě začali nenávidět, když se to dozvěděli."

"Určitě to pochopím, jen už to vyklop." Byl velmi nedočkavý. Za co by toho krásného blonďatého tvorečka mohl někdo nesnášet? Je vůbec možné jej nesnášet?

"Je víc věcí, kvůli kterým nejsem oblíbený… Jedna je, že… no víš," zakuckal se vzlyky, a tak ho spolubydlící poplácal po zádech, pak přes ně něžně přejel konečky prstů.

"Dýchej." Pokáral jej tiše a nakonec se rozhodl tomu nechat volný průběh. "Necháme to na jindy, jo?"
Niall mu byl neskutečně vděčný. Ještě nikdy to všechno najednou nevyslovil, ještě nikdy se nikomu nesvěřil s tím vším najednou. Vždycky se to každý dozvěděl od jiných, a pak už neměl zájem se s ním dál bavit, a tak to vysvětlovat nemusel, ani neměl šanci se obhájit… Stoupl si a podíval se na svého, ještě-stále, spolubydlícího. Ten z ničeho nic chytil jeho tvář do dlaní a palci setřel poslední slzy.

"Potřeboval bych, abys mě zavedl za ředitelkou. Byl bys tak hodný, Nialle?" Usmál se na něj a sundal ruce z jeho tváří.

Ani si neuvědomil, jakou tím vyvolal v blonďaté hlavičce paseku.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama