Kapitola 9.

26. července 2013 v 22:34 | Dixion |  Bromancelove


Liam šel mezi tím, co ho blonďáček hledal všude možně po budově, zpátky. Chvíli se schovával za automatem na pití, který byl asi pět metrů od pokoje a plakal, a když viděl, že Niall běží ke schodům do druhého patra, vrátil se. Položil se na postel a díval se do stropu, tak vždycky zaháněl slzy. Hodinky neměl, ale tipoval, že už jej blondýnek hledá tak půl hodiny. Doopravdy už to bylo tři čtvrtě hodiny, když uslyšel otvírání dveří. Nadzvedl hlavu, aby dotyčného viděl, jenže on si svou krásnou tvářičku zakrýval dlaněmi. A plakal. Ani se nepodíval, jestli už Liam není v pokoji, protože to by ho ani ve snu nenapadlo, a plácl sebou na postel.

"Nialle ty brečíš?" Zvedl se a stoupl si k andílkovu lůžku. Ten na Liama vzhlédl, otřel si slzičky, promnul očka, aby něco viděl a roztomile zamrkal.

"Promiň," popotáhl,"vůbec nic o tobě nevím, asi jsem z pusy vypustil pěknou volovinu, vážně by mě nenapadlo…"

"Můžu?" Liam ukázal na místo vedle něj. Kývl na souhlas, a tak si lehl k němu. Pozorujíc své ruce, mu vše převyprávěl. To, jak byl svědkem vraždy svého otce, jak nemoc matky nebrala meze a jednoho dne už zešílela. Jasně, nemohla za to, nikdo za to nemohl, ale Liam už ji nedokázal milovat, choval k ní odpor. Světlé chvilky měla jen zřídka, za to temné, kdy o sobě nevěděla, ty měla skoro pořád. Léky nepomáhaly a záchvaty vzteku se opakovaly čím dál častěji. Táta i doktoři nad ní pomalu ztráceli kontrolu… a nakonec to takhle dopadlo.

"Nemohl si to tušit." Zakončil to nakonec, plačíc do dlaní.

"Můžu tě obejmout?" Niall se přetočil na bok blíž k němu. Hnědovlásek přikývl a hned se octl v náručí blonďáčka. "Je mi to moc líto." Vážně s ním soucítil, vážil si toho, že byl Liam schopný se mu svěřit. On by to teď bez pochyby také udělal, kdyby se po budově nerozezněl zvonek.

"To je oběd." Promluvil do hnědých vlásků.

"Takhle brzy?"

"Už je jedna hodina," zasmál se, a když Liam zvedl pohled k němu, otřel mu uslzené tvářičky kloubky ukazováčků. "Ale jestli se ti tam nechce, tak tam nemusíme chodit, hm?"

"Ale já mam hlad," zasmál se konečně hnědooký chlapec.

"Tak to abychom šli…" Nejdřív se zvedl z postele Liam, pak i blondýnek. Povzbudivě se na sebe usmáli a vyšli směrem do jídelny. Niall se rozhodl, že si jídlo půjdou sníst jinam, do jídelny rozhodně ne. Normálně by to nešlo, ale blonďáčkovi kuchařka věří, že nádobí přinese zpátky v pořádku.

"Chceš hm… špagety, nebo bramboráky?" Otočil se ještě před dveřmi na hnědovláska.

"Asi špagety." Zastavil jej a ukázal, ať počká. Za chvíli Liamovi přistál v ruce hluboký talíř s velkou porcí boloňských špaget a lahev pomerančové limonády.

"My nebudeme jíst tam?" Vydal se za blonďáčkem, který už kráčel pryč s kopou bramboráků.

"Tak jelikož odtamtud právě odcházíme, tak asi ne." Jeho řinčivý smích se rozléhal chodbou a hnědooký ho stále následoval. Nakonec, jak tušil, došli zpátky do pokoje.

"Tohle se tu smí, jo?" Usedl k jedinému stolu, co v pokoji je. Protože mají jen jednu židli, se Niall posadil na svou postel a pustil se do svých bramboráků. Liam musel odhrnout nějaké papíry, aby měl kam položit talíř se špagetami, potom se do nich taky pustil.

" smím všechno," modroočko s plnou pusou pyšně nakrčil nosík a zabublal smíchy.

"Špagety jsou podle mě děsně romantické jídlo." Řekl po chvíli ticha hnědovlásek, načež Niall propukl v záchvat smíchu.

"Já mam hlad," pohladil se Niall po bříšku, když dojedl poslední bramborák. To vybuchl smíchy zase Liam.

"Vždycky jsem chtěl děsně vyzkoušet takový to… z těch kreslených filmů… jak spolu dva jí jednu špagetu a pak se políbí." Neodpověděl na Niallovu vtipnou poznámku, ale pokusil se o něco jiného. Blondýnkovi se naježily chloupky na rukách, v krku mu vyschlo, přesto, že právě dojedl docela mastný oběd. Liam ignoroval, že je kamarád nervózní a pokoušel se ho svádět dál. Vidličkou šikovně vytáhl jednu špagetu z motanice, co měl na talíři a jeden konec přiložil k Niallovým ústům se slovy říkal si, že máš hlad. Blonďáček jej tedy uchopil do rtů a čekal, co bude dál. Liam si na několikátý pokus také vložil druhý konec do pusy a začal s kousáním dlouhou špagetu pomalu sát mezi rty. Už byl skoro v půlce a Niall ještě jíst nezačal, tak jej trošku plácl do stehna. Jenže on byl v rozpacích a nemohl se ani hnout, nevěřil, že se to děje. Pak ale začal špagetu soukat mezi rty dovnitř, takže se najednou nebezpečně přibližovali. Dělila je od sebe asi už jen osmicentimetrová špageta. Liam blondýnka uklidňoval pohledem do očí, nakonec dokonce uchopil jeho menší ruku do dlaní, i když byla trošku umaštěná od jeho oběda… Niall automaticky druhou rukou pohladil jeho zápěstí. Jedno kousnutí obou chlapců a špageta se zkrátila o polovinu, jejich rty dělila vzdálenost velká, asi jako jeden a půl článku prstu. Dlouho se dívali do očí a dlouho se oba odhodlávali to udělat, proto nakonec Liama překvapilo, že to byl Niall, který ukořistil zbytek špagety. Polibek byl takový cudný, chutnal po… chilli omáčce a špagetách. Ale byl dlouhý, překvapivě. Niall po chvilce zavřel oči, a tak hnědovlásek trošku přitlačil a posunul hlavu malinko výš, čímž způsobil to, že jeho rty sály jen modroočkův horní rtík. Tomu se do hlavy nahrnula krev a mozek začal více pracovat, takže zoufale oplácel Liamovým krásně plným rtům polibky náruživěji. Oba dva do toho hlasitě funěli, jelikož jim nestačil dech. Bylo to jako v jiné dimenzi, protože se po dlouhé době dokázali uvolnit a zapomenout na všechny problémy. Teď vnímali jen jeden druhého.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 14. srpna 2016 v 22:30 | Reagovat

Jen se usmívám. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama